Spolek Vesna má za sebou již stopadesátiletou historii, během níž se podílel na budování ženských práv, vzdělávání, ale i na napomáhání v každodenním životě všem, kdo to zrovna potřebovali. Vesnu, na níž studovala i Havlova babička, se po nešťastném krátkém vedení, které spolek téměř zahubilo, podařilo opět postavit na nohy. O tom, jak se znovuzrození klíčové instituce dalo uskutečnit, ale i jak funguje charitativní Šatník či pomoc ukrajinským rodinám, nám povyprávěla Kamila Zlatušková, Barbora Antonová a Magdalena Vašáryová.
Povězte mi o historii Vesny. V jakém kontextu pomohla budovat ženská práva?
MV: V druhé polovině 19. století začaly narůstat tlaky na aktivitu žen, které v té době neměly přístup ke vzdělání. Mohly chodit jen na základní školu. Neměly ani vlastní právní subjektivitu nebo právo dědit majetek. Situace se změnila v roce 1867, kdy nastala dualizace monarchie. O dva roky později založili na Slovensku čtyři muži Živenu, aby dostaly hlas i ženy. Její členky začaly navazovat vztahy i s českými ženami a také se spolkem Vesna, který vznikl v Brně dva roky po Živeně.
KZ: Na posledním živém setkání v Brně jsme se bavily o tom, jak se v průběhu historie Vesna rozrostla a stala se skutečně významným prvkem brněnského, a vlastně i moravského a českého kontextu ženských práv a ženského vzdělávání. Během druhé světové války a potom těch čtyřiceti let komunistické totality, kdy Vesna vlastně přerušila svou činnost, se ani jeden z těchto spolků nikdy nezaprodal a nespolupracoval s žádnou vládnoucí garniturou. Po roce 1989 se pak moje babička Hana Zlatušková se svými kolegyněmi a kamarádkami rozhodla, že Vesnu obnoví. To byla předposlední fáze existence spolku. Vesna pak skutečně padla na samotné dno kvůli insolvenci, do které ji postupně dostalo špatné vedení po smrti mé babičky. Živena stále aktivně existuje díky tomu, že do ní nastoupila Magdalena Vašáryová, v případě Vesny sehrála stejnou záchrannou roli Bára Antonová.
Jak se Vesna opět postavila na nohy?
KZ: Cítila jsem beznaděj a postěžovala jsem si na úpadek Vesny na Facebooku. Sociální sítě jsou dobrá věc, když se dobře využívají. Můj povzdech se dostal až k původním členkám Vesny, které mě kontaktovaly. Paní Oulehlová mě požádala, jestli bych mohla nějak pomoct. Myslím, že jsme dodnes všechny překvapené, jaký to vzalo směr. Když jsem se začala opatrně začala ptát města, co pro záchranu udělat, všichni se tvářili, že je to mission impossible.
Už to budou dva roky, kdy jsem byla na insolvenčním soudu, abych zmapovala situaci. Zjistila jsem, že největším dlužníkem je město. Chtěla jsem tedy udělat nějakou sbírku. Začala jsem v drobné panice uvažovat o tom, jak složité bude všechno řešit a zachraňovat. Oslovila jsem Magdalenu Vašáryovou a Kateřinu Tučkovou, ale i své pražské kolegyně nebo kamarádky, jako je Helena Třeštíková či Nora Fridrichová, aby se staly ambasadorkami sbírky. Bylo to však skutečně obtížné a nikoho energie není bezedná.
V tu chvíli nastoupil na scénu Miloš Vančura, zakladatel společnosti Khypo. Dostala jsem na něj kontakt s informací, že zachraňuje značky s historickou nebo rodinnou tradicí. Sešli jsme se v Brně a všechno do sebe hned začalo zapadat. Miloš je skutečně člověk podle mého gusta a sdílíme názor na to, jaké hodnoty stojí za to udržovat a do kterých by se mělo investovat. Zapojili jsme samozřejmě i ekonomické uvažování, které nastartuje investice a jejich návratnost – a zamezí tomu, aby Vesna skončila v podobné situaci, z jaké ji momentálně dostáváme. Získala jsem tak významný opěrný bod, ale stále jsem potřebovala ředitelku Vesny. Bára Antonová je nesmírně činorodá a myslela jsem si, že nebude mít časovou kapacitu na další projekty. Tehdy se ještě díky preferenčním hlasům dostala z posledního místa kandidátky na pozici jihomoravské zastupitelky, což také svědčí o obrovské popularitě, kterou v Brně má. I tak jsem se odvážila ji oslovit a byla jsem nadšená, že na to kývla, a s jakou vervou jsme se do všeho pustily. Teď už má Bára profesionální linku jen ve svých rukou a já, Magda a Miloš jsme ve správní radě. Ten nástup do rytmu a nějakého ekonomického smyslu je zásluhou Miloše, který mě povzbudil, že se to dá zvládnout a že je před námi obrovská příležitost odrazit Vesnu ode dna, když kolem ní budou ti správní lidé. Ne ignoranti, kteří si vůbec neuvědomují, že téměř zahubili něco, co se tady budovalo obrovskou řádku let.
Čemu se Vesna věnuje?
MV: Jedním z cílů těchto spolků bylo vždy vzdělávání žen. To je skutečně zásadní bod, protože například u Živeny to byly většinou dcery, manželky nebo maminky protestantských kněží, kterým se doma dostávalo nějaké vzdělání společně se svými bratry. Ony si uvědomovaly, že pokud nebudou vzdělávány, budou jen těžko bojovat za rovnocenné postavení žen ve společnosti. Bez Vesny, Živeny, Františky Plamínkové nebo Alice Masarykové bychom neměly tak bezproblémový přechod k volebním právům žen v roce 1919. Po dualizaci monarchie bylo rovněž pro Češky důležité bojovat proti germanizaci a pro Slovenky zase proti masivní maďarizaci. S tím souvisí také předávání kulturních kódů dalším generacím. Kódů, které byly očištěny od předsudků. Klíčovým cílem je také pomoc slabším, tedy charita. Děláme všechno pro to, aby se tady ukrajinské matky s dětmi cítily dobře a bezpečně. A jsme si vědomy, že až začne ta veřejná touha pomáhat postupně opadat, tak my musíme vydržet.
Snažíte se ženám pomoci osamostatnit se ze všech stran – vzděláváním, profesně, ale i poskytnout jim útočiště, když ho potřebují. Co to obnáší?
BA: Minulý rok se naše úsilí odehrávalo na dvou rovinách. Jedna z nich byla obnova Vesny jako společnosti, která má mezi lidmi velkou důvěru. Mnoho lidí se na nás obrací s tím, že jejich babička nebo teta prošly Vesnou a zajímají se o budoucnost spolku. Ta značka je neskutečně silná a lidé k ní mají obrovský vztah.
Ta druhá rovina se týkala pomoci českým rodinám v nouzi a samoživitelkám. Nejde jen o materiální pomoc. Ženy k nám měly postupně větší důvěru a začaly se na nás obracet i s žádostmi o právní rady, podporu vzdělávání dětí, a pomáhaly jsme také s orientací v sociálních a dalších službách. Umíme teď pečovat o rodiny, které přicházejí z Ukrajiny, protože jsme si to „natrénovaly“ na českých rodinách. Naučily jsme se také logistiku příjmu a výdeje neskutečného množství materiální pomoci, ale i cesty, jak někoho stabilizovat v rozkolísané životní situaci.
Známe už svoje hranice, nemáme ambici lidi zachraňovat, nejsme sociální služba a ani ji nechceme suplovat. Chceme být spíše výplní mezi těmi prázdnými místy, kterých je bohužel v systému pořád hodně. Co se týče vzdělávání, jeho smysl je úplně stejný jako před těmi 150 lety. Ženy si potřebují vydobýt svou pozici, upevnit své sebevědomí a získat sebedůvěru, aby vystupovaly samy za sebe a vypadly z těch sociálních rolí, které jim jsou přisuzovány. Musí najít cestu, jak prožít život, aby s ním byly spokojené. Ukrajinské ženy třeba přicházejí z patriarchálnějšího prostředí, než je u nás, a je vidět, že najednou přijímají spoustu rolí, které možná už částečně naplňovaly, ale teď se z nich staly nezpochybnitelné živitelky, hlavy rodiny. Má to obrovský dopad na Češky, které tohle sledují, když jim chodí pomáhat. Naše dobrovolnice si za několik posledních týdnů prošly stavy zoufalství a beznaděje, když viděly, že nemůžou lidem pomoct víc, protože řešení toho problému už je prostě mimo váš dosah. Nastavovat si vlastní hranice bylo velmi těžké a učíme se to pořád. Nemůžeme spasit svět, nemůžeme všechny zachránit, ale můžeme pomáhat v tom rozsahu, který zvládneme.
Kam Vesna momentálně směřuje?
KZ: Když jsme se poprvé s Bárou a Milošem sešli, než se náš záběr přesunul na pomoc ukrajinským ženám, plánovali jsme, že by se součástí Vesny stala i školka a škola. To znamená nejen zaměření na vzdělávání žen, ale vznikla by vlastně komplexní instituce, která má v sobě mnoho dalších rovin. Od řemeslných kurzů, jako je pletení, až po digitální akademii Czechitas. Pokračujeme také v Šatníku.
Co přesně Šatník poskytuje? Jak pomáháte ukrajinským rodinám?
BA: Šatník vznikl po pražském vzoru od Nory Fridrichové. Za normálních okolností přináší individuální dárci oblečení, drogerii, hračky a potřeby pro domácnost. Teď ve válečné době se zapojují i různé firmy. Udělají sbírku, nakoupí věci, nebo nám pošlou peníze. Samotní výrobci nebo distributoři nám také dodávají velké množství věcí. Někdo zkrátka něco přinese a my to obratem vydáme.
Kočárků jsme v poslední době rozdaly pravděpodobně už několik stovek. Lidé přijíždějí z Ukrajiny s dětmi v náručí, takže kočárky patří mezi komodity, které jsou neustále poptávány a bohužel už často musíme říkat, že jejich zásoba v Brně a okolí došla. Obrovský zájem je vždy o drogerii a hygienické zboží. Příchozí sice dostávají nějaký příspěvek, ale to je jen pět tisíc korun. Hodně lidí si hledá a také nachází práci. Ze začátku, zhruba první tři týdny, jsme suplovaly instituce, které jsou z logiky věci pomalejší. Fungovaly jsme tak jako pracovní centrum, poradenské centrum a centrum zdravotnických informací, což bylo nejtěžší, protože jsme nevěděly, kam lidi posílat, aby se jim dostalo pomoci. Zdravotnictví nebylo připraveno na práci s cizojazyčnými klienty. Tohle všechno jsme nastartovaly hrozně rychle, a tak s velkou úlevou předáváme určité segmenty organizacím nebo institucím, které se těmto činnostem věnují profesionálně.
KZ: Bylo také úžasné sledovat, jak Vesna získává relevanci v řádů dnů. Za Bárou začali chodit ministři, primátoři a náměstci a ona byla schopná předávat know-how. Podařilo se jí ještě mnohem více věcí. Vedle Vesny na Údolní jsou nově i ubytovací kapacity pro příchozí. Vesna rozjela také adopce ukrajinských rodin.
BA: Máme opravdu tým schopných žen, na což jsem velmi hrdá. O adopce se postarala naše IT sekce, která má pomoct ženám, jež mají malé děti a ocitly se v naší společnosti bez znalostí systému. Speciálně vytvořený program se jmenuje „Rodiny společně“ a má obrovský úspěch. Kolegyně dokázaly vytvořit algoritmy, jak spojovat rodiny na bázi teritoriální blízkosti, věku dětí či zájmů. Velkou pomocí jsou i zdánlivé drobnosti, jako kam jít na hřiště a kde je dobrá zmrzlina. Je opravdu dojemné, že se přihlásilo několik stovek českých rodin a některé jsou smutné, že už se na ně nedostala žádná ukrajinská rodina.
V jaké fázi je Vesna teď?
BA: S Šatníkem sídlíme v Moravské galerii díky vstřícnosti ředitele Jana Presse, který proaktivně pomáhá ve věcech, o nichž ještě ani nevíme, že s nimi budeme potřebovat pomoct. Město Brno nám do konce roku zapůjčilo dvě budovy na Údolní ulici, což jsou historické budovy Vesny. Máme v plánu dát komplex budov, dvůr a zahradu do pořádku, protože po těch třech letech nečinnosti se tam pořád objevují různé skryté vady. V hlavní budově Vesny probíhala různá setkání, výstavy, přednášky a koncerty. To chceme rychle oživit, protože pospolitost je pro nás zásadní věc. Minulý týden proběhla schůzka s původními členkami Vesny, které ji znovu zakládaly v devadesátých letech. Když mluvily o historii Vesny, padaly slova jako sounáležitost a soudržnost. Navzdory tomu, že Vesna formálně neexistuje několik let, tak se spolu neustále stýkají. Ta potřeba pospolitosti je hodně cítit a ženy mají velký zájem o aktivní členství ve Vesně.
KZ: Obnovení členství je jeden ze strategických kroků, který dá vzniknout silné komunitě, jež se bude v ideálním případě pořád zvětšovat.
BA: Vesna ženám poskytne místo, kam budou moct přijít a třeba si jen popovídat. Zároveň tam budou probíhat nějaké vzdělávací aktivity a přednáškové cykly. Spolu s Czechitas chceme naučit zájemkyně základní počítačové dovednosti a pomůžeme jim i napsat správně životopis. Pro nás je to možná samozřejmost, ale spoustě žen tohle může významně otevřít cestu na pracovní trh.
Budeme se také podílet na programu vzdělávání ukrajinských zdravotních sester, aby se rychleji přiblížily k nostrifikaci. O ten kurz je obrovský zájem – a ještě větší od zdravotnických zařízení. Přestože nejsme poradenské centrum ani pracovní agentura, zaměstnavatelé se na nás obracejí s poptávkou po zaměstnancích. Víme, že mezi Ukrajinkami (i Češkami) je hodně kvalifikovaných žen, které si ale v práci nevěří, a i když třeba umí anglicky, bojí se požádat o kvalifikovanou práci. Tyto ženy chceme podpořit a povzbudit, aby našly svoje důstojné místo na pracovním trhu.
Z Vesny se stala skutečně silná značka, jak daleko sahá?
BA: Nepůsobíme jen v rámci Brna a Jihomoravského kraje. Díky dárcům máme např. nakoupené neskutečné množství školních a výtvarných potřeb, které distribuujeme dál do dětských a adaptačních skupin, protože pro jiné město by třeba bylo obtížné uspořádat sbírku takových rozměrů. Díky naším zkušenostem je poptávka i po našem know-how. Vesna se najednou stala fenoménem, který měl na co navázat. Kdyby Vesna jako značka nebyla tak známá, bylo by to samozřejmě daleko těžší. Oficiálně vlastně ani nejsme Vesna, ale Ženský vzdělávací ústav Brno, protože název Vesna ještě kvůli insolvenci nesmíme používat.
KZ: Miloš Vančura nabídl městu i věřitelům, že uhradí dluh za bývalé vedení, které v roce 2018 téměř zapříčinilo úpadek Vesny. Náš spolek vždycky podporovali významní muži typu Leoše Janáčka nebo T. G. Masaryka. Miloš Vančura nebo zmiňovaný Honza Press, ředitel Moravské galerie, mají ten cit a empatii pro situaci, která vyžaduje mnohem více úsilí, než je standardem.
Na Vesně studovala i Havlova babička. Těch historických okamžiků by se dalo najít milion. Když se v tom frmolu snažím na chvíli zastavit a rozhlédnout se, chtěla bych vidět dál než na konec války. Abychom 160leté výročí založení Vesny slavily se vším všudy. Aby se z ní znovu stala instituce, která má významný veřejný hlas a v rámci občanské společnosti reprezentuje silnou energii s obrovskou historií.
