Ing. Martin Cinolter (51) má prodejnu s exkluzivními starožitnostmi v Maiselově ulici v Praze 1. Vystudoval grafickou průmyslovku, už na střední škole ho zajímalo umění, malířství a design. Poté, co dodělal vysokou ekonomickou, začal podnikat, v oboru starožitností se pohybuje od roku 1991.
Svou prodejnu Antiques Cinolter otevřel v centru Prahy před téměř pětadvaceti lety a dnes je považován za jednoho z největších znalců v oboru.
Když vstoupíte do jeho starožitnictví v Maiselově ulici, nevíte, kam se dívat dřív. V jedné vitríně se lesknou stříbrné příbory a na svého kupce čeká míšeňský porcelán, na dalších policích „odpočívají“ staré kapesní a náramkové hodinky. Ve vitrínách je spousta překrásných šperků a každý má za sebou kus historie. Martin Cinolter tady prodává emoce.
Příští rok oslavíte pětadvacáté výročí otevření obchodu v Maiselově ulici. Jak jste se ke starožitnostem vlastně dostal?
Na začátku devadesátých let jsem působil ve skupině historického šermu, vystupovali jsme tehdy často v zahraničí, byla to spíš sezónní práce a v zimě jsem měl docela hodně volna. Jelikož jsem uměl obstojně německy, anglicky a rusky, přijal jsem nabídku pomoci s prodejem na Staroměstském náměstí. Byl to osud, tam jsem se totiž seznámil s klukem, který prodával starožitné hodinky. Od mládí jsem se zajímal o užité umění a design, a tak se vše najednou propojilo. Už tehdy mi bylo jasné, že tenhle byznys má potenciál. Dali jsme dohromady nějaké peníze a otevřeli si obchod se starožitnostmi.
Šlo o vaši stávající prodejnu v Maiselově ulici, nebo jste měli tehdy obchod někde jinde?
První prodejnu jsme otevřeli na rozhraní Prahy 2 a 10, ale netrvalo dlouho a podařilo se nám získat prostor v Maiselovce, psal se rok 1993. Všechno jsme se museli naučit od píky, byla to náročná doba. Já se časem osamostatnil a pojmenoval svůj obchod Cinolter Antiques.
Změnili se nějak vaši zákazníci za těch pětadvacet let?
Extrémně. Naši klienti začínají mít daleko větší povědomí a více se zajímají o věci, které kupují, a to je moc dobře. Ne že by tomu tak dřív nebylo, sběratelé vždycky věděli, co kupují. Ale obyčejný smrtelník neměl moc představu o tom, co má od obchodníka, a hlavně od zboží očekávat.
Prodáváte svoje zboží přes internet?
Máme na svých webových stránkách docela ucelenou nabídku, ale e-shop jako takový nemáme a ani ho nechceme. Prodáváme emoce, věci, které něco vyzařují, nějak na zákazníka působí. Z počítačového monitoru tyhle pocity nikdy nevystoupí na povrch.
Ale je to trend posledních let, nakupovat on-line…
Jenže u starožitností mi to přijde trochu zvrácené. Přirovnal bych to k tomu, že si najdu na seznamce dívku, a ještě než ji poznám a zjistím, jaká je, tak ji požádám o ruku. Prostě ji chci, tak šup, vezmi si mě. Je to kupování zajíce v pytli. Určitě není špatné se na internetu zorientovat, mít představu, kolik co stojí, jakou kvalitu dostanu za jakou cenu. Ale bez toho, aniž byste zboží viděli, nekupujte, jinak vám hrozí velké zklamání.
Jak to myslíte? Hrozí koupě falzifikátu?
Mám kamaráda Američana, který má několik antiků ve Státech, specializuje se na hodinky. Ten říká, že třeba na Ebay nakupovat dnes už nemůže, že čtvery hodinky z pěti jsou fejky, a pozná se to bohužel až tehdy, když se do nich člověk podívá a má možnost vidět strojek.
Stává se vám, že k vám někdo přijde se svým zbožím, abyste prověřil jeho pravost?
Každý měsíc řeším takový případ, ale většinou s tím nejde nic dělat. Lidé jsou bohužel nepoučitelní a vidina nákupu, který se zdá být výhodný, je pro ně lákavá.
Myslíte si, že je dobré se ve vašem oboru specializovat na nějaký konkrétní druh zboží?
Jsem přesvědčený, že je to nutnost. U nás v prodejně najdete různé zboží, porcelán, sklo i obrazy, hodinky, můj nejvýznamnější fokus je ale směřován ke šperkům a drahým kamenům.
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Moje profese mě nutí pořád se učit, zajímat se o věci, studovat je, hodně číst. Jsem rád, že můžu v dnešní spotřební době, kdy se všechno dělá tak, aby to vydrželo maximálně přes svou záruční lhůtu, prodávat zboží, které svou hodnotu neztrácí.
Jak to vidíte do budoucna? Když je většina věcí vyrobená pro rychlou spotřebu, kde jednou budete shánět kvalitní starožitnosti?
Zboží cirkuluje, takže se nebojím, že bych za pár let neměl co prodávat. Každý z nás má na téhle planetě svůj čas omezen, a když se potomci rozhodnou nepokračovat ve sběratelství, jež započal jejich dědeček, babička nebo strýc, věci se dostanou zpět do oběhu. Navíc všechno se neustále časově posouvá, dnes už v anticích najdete věci z osmdesátých, a dokonce i devadesátých let. Když jsem začínal podnikat v oboru, byla na vrcholu prodejnosti secese. Jen málokdo chtěl art deco, a dnes je právě art deco nejprodávanějším stylem vůbec. Lidem se líbí i kubismus, táhnou také novější styly bauhaus, moderna. I ve starožitnostech funguje něco jako módnost a trendovost.
A vy máte slabost pro věci z konkrétní doby?
Každé období je něčím zajímavé, těžko vybrat jediné. Co se týče šperků, tam u mě jednoznačně vítězí secese, art deco, klasika padesátých let, kdy se po válce dělala ještě poctivá řemeslná práce.
Existuje hodně lidí, kteří nechtějí nosit věci „z druhé ruky“ nebo starožitnosti proto, že můžou mít „špatnou energii“. Setkal jste se někdy s tímhle názorem?
Já těmhle lidem moc nerozumím. I moderní náušnice, které se prodávají jako nové, jsou vyrobeny ze zlata, které někdo někdy slil, přetavil. I po takovém procesu to z něj však nedělá nový materiál. Právě zlato a diamanty jsou na planetě už tisíce, ba miliony let.
Kolik procent vašich zákazníků tvoří zahraniční klienti a kolik našinci?
Podnikám v oboru už dlouho a podařilo se mi vybudovat široké portfolio klientů, většina z nich bydlí v České republice. Jsou to třeba i cizinci, ale žijí u nás, takových zákazníků je zhruba sedmdesát procent. Dřív to tak nebylo. Když jsem začínal, přišlo do obchodu jen pár Čechů za rok, a to ještě hledali statistický úřad, který v téhle budově kdysi sídlil. Ale cizinci chodí také a kupují většinou spíš menší věci. Výhodou je, že i Číňan, který neumí slovo anglicky, si může od nás odnést to, po čem touží. Pokud má představu, co by chtěl, a základní znalost, je docela snadné se s ním domluvit. Zboží totiž mluví za vše.
Vzpomenete si na nejkrásnější zážitek spojený s prodejem starožitností?
Bylo jich docela dost, ale jeden z těch srdceryvných mi utkvěl v paměti. Na prodejně jsem měl krásnou secesní brož, vážku s diamanty a rubíny, smaragdy, safíry a ametysty, a zajímala se o ni taková sympatická paní, vypadalo to, že má vážný zájem a že si ji koupí. Řekla, že si svou koupi potřebuje ještě rozmyslet, odešla a pak už nepřišla. Asi za šest let se tahle dáma objevila v obchodě, uviděla mě, oči se jí rozzářily, pořád říkala, jak je šťastná, přešťastná, že nás konečně našla. Moc jsem to nechápal. Vysvětlila mi, že si šla tenkrát do hotelu pro kartu, brož moc chtěla, jenže zabloudila a nemohla náš obchod najít. Prý byla v Praze už třikrát a hledala naši prodejnu marně. Plakala, když zjistila, že tu brož ještě máme. Bylo to neuvěřitelné, ale ta vážka tady na ni čekala.
