Umělci se otřepávají z karantény. Zdá se, že toto období nebylo jen paralýzou – a vždy proměňující se umělecký svět si ponechá to dobré, co se za tu dobu naučil. Zároveň to však vypadá, že jedno z osmi světových muzeí už po koronavirové pandemii neotevře.
Pozměnila pandemie tok kreativní energie, nákupů, prodejů i peněz v oblasti výtvarného umění? Jak toto období přežili nejen sami umělci, ale i ti, díky nimž se jejich dílo dostává mezi kupce, sběratele, investory i návštěvníky galerií, tedy agenti, majitelé galerií, konzultanti, odhadci? Možná je to tím, že umělci jsou na těžké doby zvyklí, možná lépe snášejí nejistotu, možná jsou ochotni spontánněji plynout s přílivy a odlivy životních událostí, ale následující rozhovor je přes veškeré těžkosti, které umělce a další z umělecké branže ještě čekají, relativně nadějné čtení.
Lucie Drdová, majitelka galerie Lucie Drdová Gallery, kterou najdete na pomezí pražských Vinohrad a Žižkova, se specializuje na současné umění. Caroline Taylor je umělecká konzultantka a cenová odhadkyně zaměřená na současné umění se sídlem v New Yorku a Paříži.
V online světě je najdete na www.drdovagallery.com a www.carolinetaylor.com.
Nacházíme se na počátku nové éry, nebo se jen pomalu budeme vracet k předpandemické situaci?
Lucie Drdová: Jednoznačně bych nemluvila o nové éře. Je pochopitelně evidentní, že musí dojít k posunu způsobu fungování. Především v případě muzejních institucí a galerií se nejspíš dočkáme jisté restrukturalizace, což si myslím, je vlastně pozitivní příznak. Nejvíce je zasažený samotný trh, kdy se v tomto roce již neuskuteční žádná významná událost, veletrh či bienále. Celkový objem klesne na všech jeho úrovních. Poškozeni jsou sami umělci a předpokládám, že prostředí, ve kterém umění vzniká, se zásadně promění.
Caroline Taylor: Předpoklad je, že svět umění se vrátí k původnímu modelu fungování, nicméně s modifikacemi, které přinesly adaptace na pandemii. Celé odvětví bylo nuceno se přenést do online prostředí, což přineslo větší zapojení nových technologií a s nimi některé prospěšné novinky.
Jak pandemie vlastně zasáhla a změnila způsob, kterým se umění prodává a kterým se dostává k lidem?
Lucie Drdová: Obchod s uměním zpomalil, protože galeristé, zástupci veletrhů a aukčních domů vyčkávali a situaci pozorovali. Vznikly nové digitální platformy, takzvané viewing rooms, kde lze umění nadále nakupovat, ale primárně od zavedených obchodníků. Dochází k vzájemným dohodám, kdy například newyorský galerista David Zwirner poskytl svoji virtuální galerii několika kolegům jak v New Yorku, tak později v Bruselu a Paříži. Vnímám to jako chytrý tah, jak přivést pozornost primárně k sobě a také snahu nahradit veletrhy, které jsou nyní nejvýrazněji ohroženy. Většina jich byla zrušena nebo posunuta na příští rok. Nelze však říct, jestli se budou schopny vrátit do podoby před pandemií. Také aukční domy začaly spolupracovat s privátními galeristy. V případě muzeí došlo k digitalizaci obsahu, především zpřístupnění uzavřených výstav a stálých sbírek. Současně mnoho z nich dokázalo iniciovat i virtuální výstavy či vyzvali umělce, aby vytvořili nová díla. Přesto jsem skeptická k tomu, že by samotný zážitek z umění mohl internet zprostředkovat. Online svět je pro mě víc nástrojem než novým prostředím pro interakci s uměním.
Caroline Taylor: Online prodej umění byl čím dál populárnější už během posledního desetiletí s cílem otevírat trh širšímu publiku. Příchod pandemie tuto praxi urychlil a celý průmysl včetně aukcí, výstav a uměleckých veletrhů dočasně přešel do digitálu. Přestože nad námi visí hrozba nadcházející recese, prodeje pokračovaly, i když v menším objemu. Aukční síň Sotheby’s překonala svůj rekord v online prodeji a květnová aukce současného umění skončila na 13,7 milionu dolarů. Pomalu se otevírá Asie a máme před sebou červencové aukce současného umění, kdy všechny tři domy (Sotheby’s, Phillips a Christie’s) poprvé shodně načasovaly své prodeje v Hongkongu. To bude takové naše první okénko do reality postkaranténního byznysu ve světě „cihel a malty“. Technologie se osvědčily a po pandemii nebudou ustupovat, ale spíš koexistovat v tandemu se starým světovým modelem.
Zůstala hodnota umění během pandemie stejná, vzrostla? Nebo se spíš potvrdilo, že inter arma silent musae?
Lucie Drdová: Hodnota umění je stálá, o tom nepochybuji. Cena se však proměňuje v závislosti na trhu a záleží, o jakém období hovoříme. Věřím, že staří mistři ani moderna nijak neutrpěli. Současné umění je nejvíc proměnná kategorie, ale i zde bych se neobávala, že by šly ceny dolů. Předpokládám však, že objem obchodů bude nižší.
Caroline Taylor: Z finančního hlediska se předpandemické hodnoty spíš udržely, nicméně současné podmínky odrážejí tržní výhodu na straně kupujícího. Pokud jde o uměleckou praxi, objevily se samozřejmě debaty, nakolik je umění „nezbytné“. Právě v časech těžkých zkoušek se umění rodí či prodělává přerod, což podle mého názoru odpovídá otázce o nezbytnosti umění: Umění prostě nemá jinou možnost než existovat.
Máte nějaké predikce ohledně změn, které galerie čekají? Jakým směrem je teď potřeba uvažovat, co jsou největší výzvy?
Lucie Drdová: Půjde o komplexní úvahu, při které je nutné zohlednit změny v ostatních oblastech jako vlastní umělecká tvorba, restrukturalizace muzeí, posunutí důležitých událostí galerijního provozu.
Jsou nějaká specifika, která se týkají trhu se současným uměním?
Lucie Drdová: Investice do současného umění pro mě vždy obsahuje filantropický rozměr. Samozřejmě jako u umění jiných epoch je primární kvalita a originalita výrazu, ale je důležité si uvědomit, že podporujeme žijící výtvarníky a jejich tvorbu, respektive hodnoty, které vznikají nyní a jsou odrazem naší společnosti. Jistá míra identifikace s vlastním životem a názorem je toho součástí.
Přinesla krize přese všechno těžké nějaké dobré změny? Něco, co se začíná měnit k lepšímu a kde by šlo prohlásit „všechno zlé je k něčemu dobré“?
Caroline Taylor: U nás se říká, že každý mrak má stříbrný okraj. Například aukční domy zveřejnily ceny za své soukromé prodeje online – v předchozích podmínkách by zveřejnění prodejní ceny představovalo faux pas a odporovalo by neprůhledné povaze prodejů v tomto odvětví. Nový model je také určitě šetrnější k životnímu prostředí díky snížení uhlíkových stop. Před vypuknutím pandemie byl náš obor už beztak na hraně udržitelnosti s celou řadou každoročně pořádaných uměleckých veletrhů. Došlo to tak daleko, že i když jste se účastnili jen části pořádaných akcí, mezinárodních uměleckých veletrhů a dražeb, byli jste na cestě na nějakém dálkovém letu doslova každý týden. Přechod do online prostředí a omezenější cestování přinesly některým včetně mě vítanou úlevu.
Lucie Drdová: Budu se opakovat, ale ono „zmenšení“ objemu výstav, vernisáží, veletrhů…, útlum našeho profesního „nomádství“ v rychlém sledu po celém světě vnímám jako pozitivní. Pochopitelně to s sebou přináší ekonomickou nejistotu a ne všichni mohou přežít, ale sama jsem měla pocit, že je důležité si uvědomit, co je a není zbytné.
Umění & krize
Umělecké kruhy jsou v některých ohledech vůči krizím odolnější, v jiných ale zase zranitelnější. V čem jsou silné a slabé stránky tohoto odvětví lidské kreativity a čeká nás tvůrčí rozmach, tak jako po některých jiných kritických okamžicích lidských dějin?
Touha tvořit
Jedna z věcí, díky které bývají umělecké organizace imunní vůči nevyrovnanostem trhu, je diverzifikace zdrojů příjmu. Vstupenky, vzdělávací programy, pronájem prostor, pronájem a zápůjčky uměleckých děl, prodej dárkových předmětů a suvenýrů, prodej samotných uměleckých artefaktů, přednášky, koncerty, granty… Vypadne-li z nějakého důvodu jeden zdroj, většinou zůstávají jiné možnosti výdělku. Letos se snad poprvé od světové války stalo, že vypadly všechny zdroje najednou po celém světě. Umělci se většinou dokážou adaptovat na nové podmínky relativně rychle – při zákazu shromažďování se koncerty přesunuly z koncertních hal a sálů přímo do soukromých domů v mnohem intimnějším provedení, obrazy se začaly vystavovat a prodávat online, představení se streamovala… Mnozí umělci si tak přivydělali, ale pro většinu to byl jen zlomeček běžných příjmů. Přesto se rozhodli svou práci zpřístupnit – tvořit a sdílet je pro většinu umělců důležitější než vydělávat, dokonce i v krizi.
Ohrožení muzeí
S uvolňováním opatření v jednotlivých zemích se znovu začínají otevírat i muzea. Odborníci ale varují, že jedno z každých osmi světových muzeí kvůli pandemii své expozice už zřejmě neotevře. Podle studie organizace UNESCO a Mezinárodní rady muzeí (ICOM), muselo kvůli šíření koronaviru aspoň načas své brány uzavřít 90 procent muzeí na světě, tedy asi 85 tisíc institucí. „Data, která máme k dispozici, jsou alarmující,“ říká zástupce organizace UNESCO Ernesto Ottone. Kvůli ztrátě příjmů nebude mít řada muzeí, až se otevře, finanční prostředky, aby zavedla vyžadovaná opatření, která by zajistila dostatečné rozestupy.
Tvrdě dopadla pandemie i na velkolepé podívané. Výstava křehkých děl vlámského mistra Jana van Eycka se v belgickém Gentu sotva otevřela, a už musela zase zavřít. Znovu ji návštěvníci už neuvidí, protože řadu děl měli v Gentu jen v zápůjčce a museli je už zase vrátit.
Podobně pompézní výstava renesančního umělce Raffaela Santiho v Římě musela své brány uzavřít jen tři dny poté, co je otevřela. Její kurátoři ale dokázali pohromadě udržet všech 120 děl, a výstava tak zájemce opět přivítala 2. června. K vidění bude do 30. srpna.
Celkově je podle agentury AP obraz světa muzeí po pandemii temný – je to spíše Munch než Monet. „Téměř třináct procent všech světových muzeí se už možná neotevře,“ tvrdí studie UNESCO a ICOM. Více jsou přitom ohroženy instituce v chudších zemích. Obzvlášť špatná bude podle Ottoneho situace v Latinské Americe, „kde je právě teď uzavřeno 99,4 procenta muzeí“. Ani v bohatších státech ale není situace vůbec růžová.
Síť evropských muzejních organizací (NEMO) uvádí, že velké instituce v turistických centrech, jako jsou Paříž, Amsterodam či Vídeň, přišly až o osmdesát procent příjmů, často o stovky tisíc eur týdně. V případě Městského a Říšského muzea (Stedelijk Musem a Rijksmuseum) v Amsterodamu či vídeňského Uměleckohistorického muzea (Kunsthistorisches Museum) by mohly ztráty dosáhnout až 2,5 milionu eur za měsíc (68,1 milionu korun).
Není divu, že se panovníci a premiéři snaží kulturním institucím pomoci. „Musíme tomuto sektoru ukázat nejvyšší možnou podporu, a to tím, že muzea navštívíme…, ale také tím, že přijmeme opatření na jejich podporu,“ uvedla například belgická premiérka Sophie Wilmèsová při návštěvě znovuotevřeného kulturního centra Bozar v Bruselu. Belgický král Philippe s manželkou Mathildou navštívili – s rouškami na tváři – nedaleké Královské muzeum krásných umění.
Nadčasovost témat
Srbská performační umělkyně Marina Abramović varovala před tvorbou, která se až příliš zabývá těmi nejsoučasnějšími tématy (například v době koronakrize koronavirem). Podle ní by umění mělo něčím vyrušovat, mělo by pokládat hluboké otázky a vizionářsky předvídat budoucnost. Když se autor nechá příliš ovlivnit jen současností, hrozí, že bude jen recyklovat novinové výkřiky a titulky z hlavních zpráv. Zásadním problémem podle ní dnes je, že lidské životy jsou momentálně řízené hlavně strachem, protože milují zorganizované životy naplánované přesně až do smrti, což v takto nejisté situaci jako dnes prostě není možné – leda v sobě dovolíte povstat duši umělce, která se nejistoty nelekne a protančí jí.
Tělo na tělo
Technicky mnoho uměleckých oborů do online světa převést lze. Ale emočně? Tanečníci, herci, hudebníci, ba i sochaři a další vizuální umělci tvoří tak, aby své dílo sdíleli s živými lidmi v konkrétním okamžiku, takříkajíc tělo na tělo. Dokonce i tvůrci, jejichž dílo by se zdálo pro online svět dokonale vhodné (například DJ set), tvrdí, že se živému hraní, kde vnímáte okamžité reakce lidí a vzájemně se s publikem ovlivňujete, nic nevyrovná. Záleží i na nás divácích, návštěvnících divadel a koncertů, muzeí a výstavních galerií, zda se tyhle poslední pozůstatky jakési kmenové a přitom vysoce kulturní, pradávné, transcendentální zkušenosti, jakou je umělecké představení, dílo či událost uchovají naživo. Někteří prodejci umění si všimli, že pro mnohé klienty je koupě drahého obrazu v době pandemie jaksi morálně nevkusná, i z toho důvodu prý prodeje klesly. Nákup uměleckého díla je vždy psychologický okamžik, i když jej kupujete jen jako investici, je to emoční, osobní, nepraktické. To jsou důvody, které v pandemii nejsou společensky úplně dovoleny. Přitom právě to budeme potřebovat k tomu, abychom se z pandemického strachu mohli přerodit do další tvůrčí éry – divokost a nespoutanost, spontánní emoce, osobní prožívání a důvody k radosti, které nejsou jen funkční a praktické…
