Kombinace vášně, kreativity, zkušenosti, komplexnosti, úspěšné realizace a na konci cesty spokojený klient, uživatel a architekt. To všechno je posláním celého týmu LOXIA vedeného hlavní architektkou Janou Mastíkovou.
Tým LOXIA je plný kreativních lidí se svěžími nápady a vizemi. LOXIA však nejsou jen architekti, jsou to zároveň i zkušení inženýři. Své návrhy přivádějí k životu od první skici přes důsledné projednávání, projektování včetně BIM řešení až ke zdárné realizaci.
Jak moc ovlivnila vaši práci koronavirová pandemie – a jak se díváte do budoucnosti?
Pochopitelně ovlivnila chod samotné kanceláře, kdy jsme ze dne na den museli všem lidem rozvézt počítače, aby mohli pracovat z domu. Bylo to zvláštní, bylo to jiné. Ale jako tým jsme se semkli a zvládli jsme to. Život jsou zkoušky. Nás spíš trápí, když koronavirová pandemie ovlivní klienty. Pracujeme mimo jiné pro několik izraelských skupin, a když majitel zůstane uvězněný v Izraeli a půl roku se nedostane do České republiky, je to pak problém. Nepropadám ale žádné skepsi, nepozoruji to ani u lidí kolem. Ve stavebnictví jsou naše projekty běh na dlouhou trať, trvají pět až deset let, což znamená, že nikdo není tak krátkozraký, aby teď všechno zmrazil a vyčkával. Při všech těch dlouhých povolovacích procesech by se to dalo přirovnat k ekonomické sebevraždě.
Posledních deset let mi přijde hektických, co se týká moderních technologií. Do jaké míry se toto odrazilo v projektování?
Velmi! Za posledních pět let jsme museli hodně zapracovat na 3D projektování, odborně se tomu říká BIM, Building Information Modeling, což je přerod podobný přechodu od kreslení rukou ke kreslení do počítače – tehdy se ale pořád ještě kreslilo, pořád to byla dvojrozměrná prezentace. Při 3D projektování dům v programu fyzicky postavíme, nezůstane žádný nedořešený kout – a neříkám, že by dříve v návrzích zůstávaly nedořešené kouty, jen se nějaké detaily složitějších míst ukázaly nakonec až při stavbě. V tom je 3D projektování obrovský krok dopředu. Pokrok vidíte všude – táhne ho automobilový průmysl a letectví, kde se už běžně návrhy kreslí ve 3D desítky let. Bylo logické, že se přidalo i stavebnictví. S LOXIÍ máme několik postavených projektů podle BIM modelů – je to fascinující metoda. A velmi sofistikovaná. Nadefinujete si díky ní už v návrhu spoustu detailů, vlastností a informací. Představte si to jako krabici s legem, kterou ale máte jen v počítači, musíte všechno pospojovat dohromady, nějaké prvky si dovyrobit – až vám na monitoru vznikne celý objekt – a vy víte, že tahle kostička je z betonu, je zateplená, omítnutá, má výztuž a stojí přesně tolik a tolik…
Ateliér LOXIA se nespecializuje jen na jeden segment – děláte vše od bytových domů až třeba aktuálně i po novou radnici pro Prahu 12. Jak těžké je všechno obsáhnout? Jak velký máte tým?
V LOXII jsme architekti a inženýři. Architekti jsou kreativa, inženýři stavba. Celkem nás je skoro padesát. A jak je těžké tohle všechno obsáhnout? Přiznám se, že jsem šla na architekturu s cílem věci tvořit. Nemám žádný limit, nechci se specializovat jen na jeden konkrétní typ staveb. Na architektuře mi přijde krásná právě ta rozmanitost témat. Žádný pozemek není stejný, nemůžete vymyslet jeden dům a pak ho jako razítkem někde opakovat. Žádný úkol není horší ani lepší, důležité je věřit v to, že všechno má řešení. Správný architekt musí chodit po městě, po světě a pořád se koukat kolem sebe. Dívat se a studovat vazby. A k tomu splnit nařízené normy a ještě potěšit svého klienta.
Unikátní projekt je rezidence Chateau Troja. Část projektu tvoří památkově chráněné historické budovy. To asi nebyla lehká práce?
Ano, bylo to těžké. Na projektu Chateau Troja, kterému jsme dřív říkali Panský statek, pracujeme od roku 2008. A teprve po dvanácti letech jsme úspěšně zkolaudovali. Řekla bych, že tenhle projekt je Rolls-Royce mezi našimi projekty. Je to něco, co skloubilo úplně všechno dohromady.
Co to znamená?
Areál tvořilo šest historických budov statku, který dodával potraviny na stůl Trojského zámku. Byl tam velký počet různých vestaveb, dostaveb z pozdějších dob, kdy se tu vyráběly sirky, byly tu sklady, chvíli stáje… Místo má velké kouzlo, najdete ho hned za zdí trojských zahrad. Spousta lidí si myslela, že nejlepší bude to jen opravit a nechat, jak to bylo. Jenže budovy byly prakticky rozpadlé. Museli jsme přesvědčit hodně lidí včetně památkářů, že nám musejí povolit postavit něco nového, abychom mohli to staré zachránit. Bez nového by to staré nefungovalo. Dnes jsou nároky na život jiné než před třiceti, natož před sto sto padesáti lety. Ať už jde třeba o parkování v podzemí nebo o rozpony místností. Máme za sebou dlouhé roky projednávání. A když se nám podařilo získat stavební povolení, přišla ekonomická krize, která dlouho doznívala, a tak projekt až do roku 2015 ležel. Nikdo nenašel odvahu do něj vložit prostředky na realizaci. Naštěstí se později našel takový člověk, který se nebojí a má chuť udělat ze zaprášeného pokladu něco úžasného, unikátního.
Představíte Chateau Troja?
Vejdete starou barokní branou do dvora, který lemuje na jedné straně arkádový dům s šindelovou střechou, na straně druhé čtyřpodlažní barokní stavba. Před vámi se začne celý prostor postupně otevírat, vy spatříte menší objekty stájí namixované s novými domy, vilami. Zcela záměrně jsou poskládané, aby tvořily různé dvory, zahrady, zákoutí… Jako když jdete tajemnou barokní zahradou. Je tu sedmdesát bytů, ale na první pohled to tak vůbec nepůsobí. Dýchne na vás historie panského statku, sedmnáctého století, ale zároveň vidíte supermoderní domy, které s tou historií ladí. Vše doplňují krásně dotvořené zahrady. Mám z toho příjemný pocit. Moc podobných projektů po Praze není. I když jsme použili mnoho hi-tech technologií, povedla se nám úžasná synergie, staré není ubité novým. Návzájem si nekonkurují, pouze se krásně a citlivě doplňují.
Pro koho je tento projekt stvořený? Jakého zákazníka si představujete? Kdo bude v takovém místě šťastný? Pro koho se stane domovem?
Myslím, že to bude člověk, který umí docenit všechno to, co jsem právě popsala. Podle mého vznikla silná estetická hodnota a harmonie. Chateau Troja není do očí bijící exhibice a přehlídka luxusu za každou cenu, a přesto nabízí obrovský komfort, klid, pohodu a přitom skvělý výhled z každé terasy na jedny z nejkrásnějších míst Prahy – Hrad, Stromovka, Troja. Řekla bych, že Chateau Troja je pro mentálně vyzrálého člověka, který umí docenit komplexnost, jedinečnost a neopakovatelnou atmosféru takového prostoru. Je to velmi noblesní záležitost.
Přesuňme se do jiné části Prahy. Jak se vám pracovalo na projektu bytového komplexu Kajetánka v místě bývalé usedlosti?
Opět místo s hlubokou historií, nebyla to lehká úloha. Když k němu LOXIA poprvé přišla, byla to zanedbaná zpustlá zahrada, jejímž centrem byl rozpadlý zámeček obsazený lidmi bez domova. Nebylo vůbec lehké všechny přesvědčit, že se to místo musí proměnit. Že je třeba zchátralé usedlosti dát šarm zámečku s krásnou restaurací, víceúčelovým sálem a mnoha salonky. Dát zahradě a jezírku s romantickým ostrovem půvab a vrátit jí smysl jako cíle pro procházky nebo pro posezení v zahradě. Myslím, že nikoho už ani nenapadne, že bez tolik diskutovaných obytných domů na severu parku, by bylo těžké najít prostředky na vytvoření tak charismatického místa. A zároveň si už dnes nikdo bez těchto domů neumí představit ulici Na Petynce. Vše je, jak má být, včetně rekonstruovaného historického plotu této zahrady. Ten plot ji vymezuje a dává jí zvláštní povznášející atmosféru. A tak když do ní vstoupíte, přirozeně pocítíte, že jste jinde.
Jaké jsou nyní trendy, co se týká bytů a bytových projektů?
My vždycky začínáme u něčeho, čemu se říká urbanismus. Vždy je třeba zvážit, co to které místo unese. Přemýšlet nad tím, co má vzniknout, s podtextem daného místa. Když někam poskládáte domy a doprostřed dáte náměstí, musíte také přemýšlet, jestli tam lidé budou chodit. Jestli budou mít důvod tudy jít. Teprve pak má smysl tam otevřít třeba pekárnu. Co se týká návrhu bytů nebo domů, každý člověk, když už investuje nemalé prostředky do koupě něčeho vlastního, má nárok, aby to mělo hlavu a patu. I sebemenší byt by měl být dobře vyřešený. Kupující má právo na to, aby se mu tam vešly skříně, aby se mu tam nepotkávaly dveře, aby z gauče viděl z okna, aby mu do bytu nekoukal soused… Nad tím vším při projektech přemýšlíme. A doufám, že jsou to obecně platná pravidla, zvyklosti. My v LOXII je razíme. A bytů jsme postavili už tisíce a vždy se dobře prodaly.
Když už jsem zmínila radnici pro Prahu 12. Co všechno potřebuje taková budova, z čeho při projektu vycházíte?
Mphla bych o radnici mluvit hodiny, ale budu stručná. Bude prostě báječná. Hodně se uvažovalo o takovém otevřeném konceptu úřadu pro lidi a s lidmi, všichni pohromadě, nejlépe v jedné aule nad kávou. A v tomto v téhle koronavirové době pozoruji přerod, možná zase uděláme krok zpátky od té úplné otevřenosti a míchání lidí dohromady zase k menším skupinkám, individuálnějším kancelářím. Uvidíme v budoucnu, jakou revoluci pandemie přinese obecně v kancelářských prostorech. Nejsem si jistá, jestli se všechny firmy vrátí do svých kanceláří v plném počtu. Ukázalo se, že někteří zaměstnanci jsou doma výkonnější, mají svůj klid, ušetří čas cestováním. Mám poměrně dost známých v IT firmách – a ti v březnu kanceláře zavřeli a ví, že se do nich vrátí až příští březen. Třeba ve finále posílíme linky internetu a budeme se do práce chodit jen potkávat pro ten kontakt. Ale zpátky k radnici, myslím, že radnice je úřad a místo, kde se bez přímého kontaktu ani v budoucnu přes veškerou digitalizaci neobejdeme.
Jaký svět byste ráda nechala dalším generacím? Máte nějakou milou pozitivní vizi?
Nepečeme chleba, který se za tři dny sní, jako architekti pečeme něco, co tady zůstane po generace. A v tom je architektura zodpovědná. A právě tahle zodpovědnost a tíha mě láká. Beru to jako své poslání. Svět bych po sobě chtěla nechat samozřejmě lepší. Chtěla bych, aby se v domech vyprojektovaných LOXIÍ dobře bydlelo, dobře pracovalo, aby se jim do nich dobře chodilo na úřad, dětem do školky…
Jak důležitým tématem je pro vás udržitelnost?
Máme k dispozici množství ekologických vychytávek, ale zároveň je potřeba přemýšlet zdravým rozumem. Postavit si dům obalený fotovoltaickými panely a se spoustou technologie sice můžete, ale je otázka, jestli množství té technologie a energie spotřebovaná na její výrobu, provoz a třeba i finální likvidacią neznamená, že zaplatíte víc, než ušetříte. Protože v LOXII máme svoje zahradní architekty, snažíme se pracovat s dešťovou vodou, nebo myslet na možnost zadržet vodu v tom kterém místě. Stejně tak už dnes všichni chápeme, že je lepší ve městě strom mít než nemít.
Jaké hodnoty uznáváte?
Jsem člověk, který má rád systém a řád. Možná kdybyste viděli můj stůl, budete si myslet, že vám lžu, protože na něm rozhodně není systém a řád. I když vnitřní řád i v tom chaosu jistě mám. Vždycky jsem byla hodně cílevědomý člověk, a tak mám ráda lidi, kteří vědí, kam jdou, za čím směřují, lidi, kteří se drží své cesty, mají pevný postoj. Když tvoříme, snažím se udržovat určitou svobodu. Jde mi o ten nejlepší nápad, o ten nejlepší koncept. A přinést ho může kdokoli. Někdo, kdo je u nás měsíc, stejně jako kolega, který je tu dvacet let. Netvoříme podle zažitých schémat. Důležitá je i vnitřní svoboda, kdy si člověk sám rozhoduje o tom, co bude dělat a jak. Nemám ráda, když se někdo schovává za okolnost prostředí. Když se vymlouvá, že něco nejde, protože vnější vlivy… Také jsem přesvědčená, že vás musí bavit, co děláte. Musí to být trochu vášeň, trochu posedlost. Ten pocit, když pro vás přestane při práci existovat okolní svět.
„Je potřeba mít chuť udělat ze zaprášeného pokladu něco úžasného, unikátního…“
Hlavní architekta v Loxii Jana Mastíková říká: „Koronavirové uzavření pro mě bylo hrozné, protože se ráda potkávám s lidmi, ráda se s nimi bavím, nasávám jejich pohled na svět. A v osobních věcech pak hledám oporu hlavně sama v sobě. A samozřejmě doma v partnerovi. Domov je pro mě důležitým místem, základem, díky kterému se můžete odrazit a dělat další životní kroky. Profesně jsem šťastná v LOXII, která vznikla už před pětadvaceti lety. A když potřebuji radu, tady tu zkušenost a know-how, o které se dá opřít, najdu. Mám své názory, svůj pohled na svět, ale je dobré je vždycky konfrontovat s vizí ostatních. Na druhé straně já jsem hlavní architektka a z logiky věci je finální rozhodnutí na mně. Já pak nesu zodpovědnost.“
Chateau Troja je unikátní projekt bytového areálu nacházejícího se v exkluzivním prostředí – bezprostředním sousedství Trojského zámku s jeho zahradami. Součástí areálu jsou nově navržené polosoukromé francouzské zahrady a soukromé předzahrádky přístupné z bytů, které se nacházejí v nejnižším podlaží.
připravila PAVLÍNA SAUDKOVÁ
