„Ti nejlepší společníci jsou nebe, hvězdy a stromy…“ tvrdí poustevníci. I v našich krajích jich žije víc, než by jeden čekal. A letos se od nich díky opakovaným karanténám máme co učit.
Poustevničení má za sebou pozoruhodný vývoj. V některých dobách byli dobrovolní samotáři ctěni a ceněni, v jiných byli přehlíženi, nebo dokonce šikanováni. Věřili byste ale, že existovala doba, kdy ještě víc než „být poustevníkem“ bylo trendy a cool jednoho poustevníka „mít“? Ještě v osmnáctém století si bohatí Britové stavěli na pozemku poustevny a „svým“ poustevníkům, kteří zde žili, platili. Být poustevníkem bylo zaměstnání, na které vycházely inzeráty. Ty mohly znít například: „Denní práce jen přes léto, nutno nestříhat si vlasy a nemýt se po sedm let, poskytujeme jedno velké jídlo denně.“ Takto najatý poustevník sloužil jako určitá laťka pro status zaměstnavatele, a musel tedy dbát nejen na svou pověst, ale i na image panství. Kdyby byl přichycen, jak ve vesnici flirtuje s mlékařkou, dostal by padáka.
Jistě, byla to móda a tito poustevníci měli ornamentální funkci, byli na ozdobu. Ale bylo to také uznání toho, že zaměřením se pouze na společenský cvrkot, leckdy žabomyší války a takzvané krysí závody ztrácíme něco podstatného. Jako by v nás sláblo intimní spojení s božstvy, bohem, přírodou… Movití boháči, kteří si to uvědomovali, jako by tuto lidskou stránku aspoň předelegovali na někoho jiného. Chtěli, aby se vědělo, že kdyby byli bývali mohli, byli by bývali taky mířili ke svatosti. Ale protože nemůžou, jsou nuceni pro svou kontemplativní stránku využít subdodavatele – najatého poustevníka.
Jsou jiní?
Snad můžeme konstatovat, že většina poustevníků nepatří k výrazným extrovertům. Extrovert čerpá energii z druhých, z venku, ožívá kontaktem s ostatními lidmi, libuje si, když se může ukázat a nabídnout. Má-li být dlouho o samotě, strádá, mnohdy už po pár dnech začne být nervózní a nakonec panikaří. Introvert proti tomu doplňuje energii ze sebe a zevnitř, styk s druhými ho naopak mnoho sil stojí a často se pak musí v tichu a samotě regenerovat. O tom, že nikdo z nás není stoprocentní extrovert nebo introvert, bylo napsáno mnoho knih a článků. Všichni jsme směs obojího, jen v rozdílných poměrech. Každý extrovert má občas rád trochu klidu a přistihnete ho ve chvílích, kdy chce být nechán na pokoji. Podobně i ten nejvýraznější introvert si občas užije bujarou společnost nebo dokáže trávit dlouhý čas s někým jiným.
Řekli jsme, že poustevníci k markantním extrovertům nepatří, nicméně nemusí být nutně jen samotáři nebo zavilí introverti. Ne všechny důvody pro odchod ze společnosti také musí být vždycky jen romantické nebo spirituální. Někteří odcházejí proto, že opravdu nesnesou lidi nebo mají nedoléčenou psychickou ránu, na kterou pobyt ve společnosti neustále naráží a dráždí ji. Poustevničí hlavně proto, aby se vyhnuli neustálé bolesti.
Jiní však odcházejí proto, že slyší volání něčeho jiného, ať už z vlastního, nebo z přírody, a společnost tenhle hlas svým klokotem a svými požadavky na výkon a rychlost přehlušuje. Mejdanům se nevyhýbají proto, že by trpěli agorafobií, nízkým sebevědomím či patologickým studem, ale proto, že jsou příliš zaneprázdněni jinými, pro ně životně důležitými věcmi. Trápí je nevědět, co se světem dělají svítání a západ slunce, vrkání hrdličky, modrost moře, setkávání vody a kamene v potoce, cinkání zvonkoher ve větru, pohyby vlastní duše, její hlubiny… Tito samotáři většinou tvrdí, že kdo skutečně zaslechl tento „hlas“, nemůže už jinak. Není to tak, že život v lidském společenství nemají rádi, ale spíš tak, že našli něco, co je ještě mnohem, mnohem lákavější.
Poustevničení, o kterém je zde řeč, znamená vytváření chráněného prostoru pro něco velmi křehkého, co by jinak nemělo šanci vyrůst a přežít. Takové poustevničení se někdy přihodí na samotě v horách, při sólo putování nebo v chaloupce na konci vesnice, ale zrovna tak se může dít uprostřed velkoměsta.
Rozhovor: Samota jako opak brainstormingu
Emil Sinclair žije osamělým životem v domku na okraji malé vesničky poblíž Benešova. Šťastným osamělým životem, měli bychom dodat. Životem, který si zvolil dobrovolně. Ostatní lidi vídá, jen když jde přibližně jednou za dva týdny nakoupit. Jednou dvakrát za rok ho přijede navštívit některý z hrstky kamarádů rozesetých v nejrůznějších koutech Česka, zcela výjimečně se za některým vydá na návštěvu na pár dní on sám. Většinou prý vesele propijí a propovídají celou noc, ale jen co se vyspí, cítí, že jeho společenská potřeba byla nasycena, a začíná už myslet na návrat, i když si předešlý večer užil. Je vítaným hostem, lidé ho mají rádi a zvou ho mnohem častěji, než kolikrát se k tomu sám odhodlává. I když své přátele miluje, je pro něj lidská společnost lákadlem jen málokdy. Emil Sinclair není jeho pravé jméno, které si přál – z pochopitelných důvodů vzhledem ke své povaze – uchovat v tajnosti. Pseudonym si vybral sám, stejný jako jeho oblíbený spisovatel Hermann Hesse, který o významu samoty, zvlášť ve vztahu k přírodě dokázal nádherně psát. Když mluví, vyjadřuje se někdy s detailní precizností, pečlivě hledá slova. Občas se dokáže rozvášnit, na pár vět rozpovídat, ale brzy zase zpomalí a zmlkne. Nepůsobí zakřiknutě, zahořkle ani smutně, během rozhovoru se několikrát nahlas rozchechtá, je pozorný a velmi přátelský. Po čtvrté otázce už je z něj však cítit postoj, že řečí bylo dost…
Proč preferujete čas strávený o samotě před časem stráveným ve společnosti? Je společnost tak nepříjemná, nebo je samota tak přitažlivá?
Lidé často předpokládají, že každý poustevník je mizantrop, ale pro mě osobně jde hlavně o vnitřní klid. Pobyt ve skupině lidí je podobný pocitu v dopravní zácpě – všichni troubí najednou a snaží se dostat někam jinam, než kde zrovna jsou. Působí to na mě rušivě a většinou jsem akorát nervózní. O samotě také existuje jedna dopravní zácpa, se kterou se musím potýkat, totiž moje vlastní myšlenky, což je bitva, kterou musím vybojovat každý den nanovo (někdy několikrát za den), ale je pro mě zvládnutelná. Rozplétání a pouštění mých vlastích myšlenek je pro mě bitva, ze které čerpám i potěšení. Plus, čím déle je člověk sám, tím snazší se to stává. Vnitřní klid začne být delší a delší, až jednoho dne zjistíte, že se z něj musíte vynořit na hladinu aspoň kvůli tomu, abyste si došli nakoupit. Nebo poskytli rozhovor. (směje se)
Je každý poustevník zároveň podivín, který prostě do té lidské skládanky moc nezapadá?
Každý, kdo žije samotářsky, to dělá proto, že to nějak odpovídá jeho povaze. Já jsem byl takový už jako dítě a vždycky jsem si radši hrál sám a trávil čas o samotě. Jsem si jistý, že to platí i o ostatních (i když si o tom asi nikdy nepokecáme, směje se). Vždy jsem si připadal jiný než lidi kolem mě, dokonce i než moje rodina – ne lepší, nebo horší, prostě jiný. V mládí jsem se snažil zapadnout, a tak jsem imitoval chování svých vrstevníků, ale to vydrželo tak jednu dekádu. A i tehdy jsem trávil hodně času o samotě, až mi nakonec došlo, že není důvod předstírat, a začal jsem směřovat svůj život k cíli stát se úplným poustevníkem. Hodně kamarádů jsem ztratil, ale ti dobří mi pořád zbyli.
Je poustevničení spojené s nějakými duchovními potřebami, se spiritualitou?
Tradičně když se řekne poustevník, představíme si někoho v jeskyni vysoko v horách, jak sedí v pozici lotosu a celý den medituje nebo se zabírá duchovními myšlenkami. Ve skutečnosti nemyslí spíš na nic. „Duchovní myšlenky“ je oxymóron, ve spiritualitě žádné myšlenky nejsou. Duchovnosti se daří v tichu, myšlenkám se daří v dopravní zácpě. Když se někdo snaží mysl ztišit, jejich spiritualita přirozeně posiluje. Je to opak brainstormingu (směje se). Při brainstormingu tím, že oplodníte mysl mnoha myšlenkami, tvoříte další a další myšlenky. Pro mě to je prostě něco, co vychází z mojí povahy. Nevyhledávám samotu ze spirituálních důvodů, ale je asi nevyhnutelné, že tím směrem člověk začne růst, když povolí pouta, která ho vážou k fyzickému světu.
Proč je pro lidi samota tak těžká?
Výzvy bytí o samotě je velké téma. První výzvou je samozřejmě pocit osamění. Dnešní svět je uber-společenský a osamění se stalo monstrem s mnoha tvářemi. Samozřejmě se tento pocit nevyhýbá ani poustevníkům, ale úplně stejně pronásleduje i ty, kteří jsou obklopeni lidmi. Já se s tím vyrovnávám podobně jako třeba s okamžiky mánie nebo deprese – vidím to takříkajíc v nedbalkách. Soustředím se na fakt, že to je prostě emoce, tedy totéž, díky čemu se rozchechtáme a rozpláčeme během jednoho filmu. Chemikálie v mozku, které nemají moc nebo trvání delší, než trvá synapse mezi nervy. Dají se překonat, když ne přímo silou, pak trpělivostí – prostě to vyčekáte.
Druhá výzva samoty je mnohem zapeklitější, je to ten moment, kdy všechny vnější vlivy a myšlenky zmizí a člověk je napospas jen sobě samotnému. Podle mě je právě tohle pro většinu lidí tím nejtěžším, ale také to může být tou největší odměnou. Stojíte v místnosti sami se sebou, všechny vaše kostýmy už opadaly, a když budete ochotní, můžete se zahlédnout tak, jak skutečně jste. To není vůbec snadné, zvlášť po mnoha letech, které jsme věnovali přesvědčování sebe sama a druhých, že jsme někým úplně jiným, nebo aspoň trochu jiným. Je třeba smířit se s tím, že najdete chyby, které se budou dožadovat nápravy, že najdete části sebe, které bude třeba dostavět, nebo naopak zbořit. Ale na konci dne, když vydržíte dostatečně dlouho, budete lepším člověkem. I do těch odmítaných míst sebe sama se vydáte beze strachu a budete spokojeni, i když budete vědět, že ještě nejste hotovi. I proto tolik duchovních tradic vyžadovalo izolaci a kontemplaci – bylo to kvůli obnově duše.
Proč to nejde?
Mnoho z nás jsme aspoň pár dní samoty zkusili – dobrovolně, nebo nedobrovolně. Mnoho z nás z takových podmínek uteklo za pomyslného zděšeného křiku a paniky. Znervózněli jsme z důvodů, o nichž jsme neměli ani tušení, že budou výzvou.
Člověk si skoro nikdy neuvědomuje, jak moc se nechává formovat tím, co chtějí druzí – i kdyby se tomu oddával třeba oklikou tak, že se vyhraňuje vůči tomu, kým být nechce. Být jako někdo a nebýt jako někdo má pro nás skoro stejné kouzlo a velká část naší identity se odvíjí právě od toho, aniž to tušíme.
Otázka „Kdo jsem“ je pro poustevníka obnažená doslova na kost a my v tichu o samotě zjišťujeme, že neumíme odpovědět ani na její light-verze (třeba kým jsem, když nemusím do práce; kým jsem, když mě rodina chvíli nepotřebuje; kým jsem, když nikdo nevidí, jak jsem se nazdobila; kým jsem, když nemám nad kým vyhrát…)
Máme se zbavit té obrovské hodnoty, kterou dáváme činnosti a aktivitě? Umíme žít bez podprahového pocitu, že kdo nepracuje, ten krade? Dovolíme v sobě rozhostit se novému druhu klidu, novému chování, které není jen variantou našich reakcí na stimulaci?
V neposlední řadě je výzvou naprostá proměna časovosti. Nejde jen o to, že najednou čas ubíhá pomalu, konečně, člověku brzy dojde, že tak čas ubíhat má! To náš civilizační čas ubíhá až příliš rychle, staccatovitě, nesouvisle a přitom stále kupředu. Co však s časem, který nám nikdo nenaplánoval?
připravila Laura Crowe
