Měla být scénografkou, nakonec však skončila mezi paragrafy. Za oponou velkého businessu dnes partnerka advokátní kanceláře UEPA advokáti Lucie Hladěnová pomáhá firmám z tuzemska i zahraničí. A platí za jednu z nejzkušenějších komerčních právniček v Česku.
Patří mezi nejschopnější advokátky v Česku, coby partnerka stojí v čele advokátní kanceláře UEPA advokáti a ze své pozice radí českým podnikům i mezinárodním společnostem z vysoce konkurenčních trhů v Německu, Rakousku či Švýcarsku. Lucie Hladěnová je jednou z nejzkušenějších komerčních právniček u nás, na stereotypní obraz strohé advokátky si přitom nepotrpí. Svou kariéru chtěla původně směřovat do světa divadla a umění, stěny její kanceláře ostatně i dnes zdobí plátna s moderním uměním. Sama Lucie působí během rozhovoru nonšalantně, na otázky odpovídá s humorem a vůbec se nebojí udělat si ze sebe legraci. Zvážní jen při dotazech na práci pro klienty – ostatně jako zkušená advokátka, kterou je, ctí nadevše soukromí svých klientů a nikdy neřekne více ani méně, než má v úmyslu. Není divu. Jen málokdo se v prostředí středních i velkých podniků vyzná jako ona, svým klientům radí s obchodním právem a právem obchodních společností, ale i nemovitostmi, pracovním právem či fúzemi a akvizicemi. Spolu s dalšími dvěma partnery – Andreasem Ueltzhöfferem a Larsem Klettem – vede už sedmým rokem středně velkou advokátní kancelář s českou i mezinárodní klientelou, která se pyšní vysokými standardy a zkušenostmi z těch největších právních domů u nás i ve světě, původně přitom o pozici partnerky kanceláře nestála. „Když mi poprvé nabídka přišla, v kanceláři jsem byla teprve rok a měla jsem pocit, že je to příliš krátká doba na to, abych se této role ujala. Navíc jsem si nebyla jistá, jestli to jsou vůbec moje ambice,“ vzpomíná Lucie Hladěnová pokorně.
Roli partnerky kanceláře jste ale nakonec přijala. Co vás přesvědčilo?
Původně za mnou jeden z partnerů kanceláře přišel a ptal se, zda bych nechtěla být také partnerkou. Já jsem řekla, že nechtěla. O něco později se přišel zeptat ještě jednou, já si to ale nerozmyslela. Až když přišel potřetí, odpověděla jsem, že to zkusím, že to nejhorší, co se může stát, je, že to nebude fungovat. Ale ono to funguje.
Kromě českých klientů se zaměřujete na business s mezinárodním původem, často z Německa, Rakouska nebo Švýcarska. Proč zrovna tyto trhy?
Prapůvodně to vzniklo spíše náhodou – na základní škole jsem se učila angličtinu, a když jsem pak přešla na gymnázium, uměla jsem jazyk už na vyšší úrovni, než bylo zvykem, a tak mě rodiče dali na němčinu. Postupně jsem si z němčiny udělala státní zkoušku a přivydělávala jsem si překlady. První práci v právu jsem nakonec získala právě díky tomu, že jsem tento jazyk ovládala, a už to se mnou zůstalo.
Český business se často s tím německým srovnává a bere si jej za příklad. Přemýšlejí klienti z těchto regionů jinak než tuzemští podnikatelé?
Jak kdy. Evropský trh je promíchaný natolik, že u větších společností žádný rozdíl nepoznáte. Od určité úrovně, tedy velikosti businessu, už prostě podnikáte mezinárodně. U menších firem je ale rozdíl pořád znatelný, tuzemským podnikatelům občas chybí potřebný nadhled.
V jakém smyslu?
To je různé. Za námi chodí klienti z nejrůznějších oborů, od retailu přes nemovitosti, development, výrobní závody, hotelnictví až po finanční služby. U menších českých podniků je někdy stále znát historické přerušení kontinuity podnikání a nedostatky v celkovém rozhledu, a to nejen obecném, ale i v předmětu podnikání, tj. mezinárodním dopadu a vývoji.
S čím za vámi nejčastěji přicházejí?
To většinou kopíruje finanční situaci na trhu. V konjunktuře se na nás obracejí s investicemi, novými projekty a akvizicemi, zatímco když se blíží období krize, najednou potřebují pomoci spíše s pracovněprávními věcmi či jinými opatřeními souvisejícími s úsporami.
Jak je to teď?
To je dobrá otázka. Řekla bych, že se nacházíme v jakémsi mezidobí. Vidíme sice, že se trh ochlazuje – akvizic a nových projektů ubývá, není to zatím ale tak, že by se nedělo vůbec nic. Tu a tam se objevují i poptávky na úsporná opatření, zatím ale rozhodně nejsme v situaci plošného ochlazení trhu.
Různí se situace podle oborů, ve kterém firmy podnikají?
Nijak zásadně, jde zatím o jednotlivosti. A zatím se rozhodně nedá říct, že by byl trh v hluboké krizi. Ale tuzemský trh reaguje s mírným zpožděním, proto uvidíme, jak se to bude dál vyvíjet.
Jak se dokážete vyznat v tak širokém spektru právních otázek?
Naši klienti mě k tomu postupně donutili (smích). Dodnes vzpomínám, jak mě kdysi ještě na právnické fakultě vyhodili od zkoušky z otázky na odbory. O pár let později klient-zaměstnavatel potřeboval právníka, který by jej dokázal zastupovat právě při vyjednávání s odbory. A tak jsem se to naučila a dnes se na toto téma – mimo jiných – specializuji. Klient by se neměl starat o to, jaký právní obor děláte, jaká je vaše specializace. Potřebuje vyřešit svůj problém a váš úkol je mu pomoci.
Vzpomenete si na nějaký případ, který je toho důkazem?
To víte, že ano. Vybavuje se mi jeden, který začínal velmi nevinně, postupně se ale přerodil z právního hlediska, ale i z pohledu našeho klienta v opravdu těžkou, situaci, již jsme řešili několik let. Šlo o firmu, která potřebovala změnit svého jednatele – tedy v podstatě formalitu. Postupně jsme ale zjistili, že se zmiňovaný jednatel dlouhá léta snažil firmu tunelovat a směroval ji do insolvence. Situace tedy vygradovala. Klient si musel najmout ostrahu, která střežila jeho závod, a pro nás se ze dne na den z jednoduchého zadání stal boj o nemovitosti v rámci podniku a o firmu samotnou. Za pět minut dvanáct jsme museli přesvědčovat soud, že firma opravdu není insolventní.
Jak dlouho jste takový případ řešili?
Zčásti jej řešíme dodnes, hlavní podstatu jsme ale řešili tři roky, během nichž jsme s klientem tím případem žili. Kauza samotná zasahovala do mnoha právních oborů a specializací. Proto je vždy důležité mít kromě právní specializace i obecný přehled. Já ostatně dodnes i v rámci naší firmy působím jako někdo, za kým jdou mladší právníci ve chvíli, kdy si nevědí rady s právní otázkou – ať už je jakákoli.
V rámci kanceláře mimochodem máte na starosti i personální stránku celé firmy.
Ano, a přijde mi to přirozené. Ještě před tím, než jsem se stala partnerkou, jsem navrhovala, jak by se u nás dalo různými způsoby zlepšit fungování chodu firmy, a nejspíš mě to přirozeně dovedlo právě k této funkci.
Podle čeho poznáte dobrého právníka nebo právničku už u pohovoru?
Uchazeč o práci u nás si s námi především musí sednout osobnostně. V rámci naší pražské a bratislavské pobočky je nás pětadvacet právníků, jsme tedy relativně malý tým a fungujeme v rodinné atmosféře. Co se týká samotné odbornosti, věřím, že spousta věcí se dá doučit. Nicméně pro advokacii, minimálně takovou, jakou se snažíme dělat my, musí mít člověk vlohy.
Jaké?
Měl by působit spolehlivě, protože vzájemná důvěra je opravdu základ vztahu právníka s klientem. To souvisí s tím, že musí mít schopnost přesvědčit klienta, že ví, co dělá, že je v dobrých rukou, a nabízet mu všechna možná řešení. Nakonec je to samozřejmě klient, kdo se musí sám za sebe rozhodnout, jak svoji firmu povede dál. Rolí právníka je ale ukázat mu všechny možné varianty a upozornit ho na případná rizika, jež se s jeho rozhodnutím pojí.
Vaší prací je tedy vyhledávat rizika?
A eliminovat je. I proto se věci snažím neřešit s horkou hlavou a nikdy nejednám ukvapeně. Vždy se na situace dívám s odstupem a přistupuji k razantním řešením až v okamžiku, kdy jsem si jistá, že neexistuje jiná cesta. I proto nám to v kanceláři funguje. Jsme tři partneři – já a dva muži, a věřím, že právě ženský prvek do určité míry přispívá ke klidnějšímu řešení jakýchkoliv rozepří.
Když už jsme u tohoto tématu, nakolik je podle vás advokacie stále mužský obor?
Genderová rovnováha v našem oboru se lepší. Když jsem v právu začínala, vypadalo to úplně jinak.
Nakolik se tedy dnes setkáváte s právničkami?
Často, rozhodně častěji než dříve. Je hodně právních záležitostí, kvůli kterým byste kdysi museli být v kanceláři či na cestách a jež dnes zvládnete udělat z pohodlí svého domova. A to je pro ženy-právničky obrovská výhra.
Protože tak mohou zvládat práci i rodinu.
Ano, a hlavně neztratit kontakt s oborem i během mateřské dovolené. Což je velmi důležité. Sama mám náctiletou dceru a chápu, že člověk nežije jen prací, i ženy v naší kanceláři se v tom snažím podporovat.
Jak dlouho tedy běžně pracujete?
Ve všední dny možná deset hodin denně, víkendy se snažím držet si volné. Ale samozřejmě jsou situace, kdy vás klient potřebuje, a vaše práce je na klientech závislá, takže uděláte maximum, i kdyby to mělo být o víkendu. A pořád zůstává pravda, že advokacie není práce od osmi do tří odpoledne. I proto se stále setkáte s ženami odcházejícími od práva do časově méně náročných oborů. Důležité ale je, aby věděly, že pokud chtějí, mohou mít rodinu a zároveň být právničky. A v obojím mohou být skvělé.
Připravila: Táňa Navrátilová, Foto: Ondřej Pýcha
