Invence, vize a odvaha nejsou pro Anetu Randa Zahradníkovou prázdná slova a ani se jimi neohání. A zkoušet ji zařadit do nějaké známé škatulky taky neprojde. Tato podnikatelka a majitelka developerské společnosti Tadea Estate Developer za pouhých 35 let svého života vybudovala několik firem, postavila pár domů a naučila se jít vlastní cestou, i kdyby to mělo být proti proudu.
Ve svém profilu na LinkedIn máte napsáno, že cítíte, že by mnoho mužů kolem vás raději slyšelo vaše mlčení. Potkáváte se v práci často s mužským šovinismem?
Musím říct, že ano. Je to zčásti dáno povahou tuzemského real estate trhu, kterým se zabývám. Jde o konzervativní obor, v němž koexistuje spousta developerů a každý má pocit, že to určitým způsobem umí a jeho produkty se vzhledem k napjaté situaci na rezidenčním trhu vždycky prodají. A protože tu jde o velké peníze, stojí za developery investoři, obvykle starší muži, kteří mají pocit, že podnikají tak dlouho, že jim mladá generace nemá co poradit. Na projektech je to pak velmi znát – jen málo jich je inovativních s investicemi třeba do společných komunitních prostor nebo do služeb, jež mladá generace v bydlení očekává. Ne vše se dá vyjádřit v Excelu, aby byl hned vidět vliv na ekonomický výsledek.
A co se týče ženské role v tomto businessu, narážíte na ni?
Mám za to, že v realitním sektoru je žena oceňovaná pouze v roli realitní makléřky, interiérové designérky, architektky či zahradní architektky, případně asistentky. Jakmile chce mluvit do akvizic a investic v roli stratéga nebo vnést do projektu vlastní invenci, pak je to možné jen v roli mecenášky, která má vlastní peníze. Nicméně tento dvojí metr, jímž se posuzují ženy, platí mnohdy univerzálně. Vezměte si třeba fakt, že když jsou dva muži na golfu, nikdo se nad tím nepozastaví – je to přece obchodní schůzka. Zatímco jakmile jde na golf s mužem žena, okamžitě vzniká podezření. Nedávno jsem třeba byla na pracovním obědě s jedním úspěšným podnikatelem a k mému muži se to doneslo během pěti minut. Přijde mi smutné, že v roce 2025 musíme čelit takovým stereotypům. U mě je to asi hlavně i kvůli mému věku.
Nutnost vydobýt si v businessu respekt je pro ženy bohužel stále realitou.
Setkávám se s tím po celou dobu, co podnikám. Naposledy na strategické poradě s investory ohledně připravovaného projektu na horách. S manželem totiž vlastníme na půl rodinný privátní holding R&Z Private Holding, v němž se jedna z firem, kde má podíl, věnuje developmentu. A přestože mám za sebou bezpočet zkušeností, když jsem na schůzce prosazovala jako součást projektu dětský koutek nebo playstation room pro větší děti, bylo mi řečeno, že jen proto, že jsem matka, neznamená, že každý potřebuje dětské koutky. O týden později přišel na poradu majitel společnosti provozující hotely a hospitality služby, který důrazně doporučil přidat do projektu i společenskou místnost s dětským koutkem a playroomem. A všichni ho plácali po zádech, jak je to skvělý nápad.
Nebyl v tomto případě problém spíš v rodinné povaze vaší firmy?
Zčásti to tak určitě je. V Česku špatně snášíme rodinné firmy a máme pocit, že jejich členové tam v případě, že jsou v roli zaměstnance, a nikoli majitele, drží v řadě případů pozice kvůli rodinným vazbám, a nikoli schopnostem. S tím se velmi špatně bojuje. V minulosti jsem byla v businessu často tvrdá a drsná, abych odrazila předsudky kolem svého nízkého věku nebo faktu, že jsem žena. Jenomže teď už mě tyhle boje natolik vyčerpávají, že se tím nechci nechat definovat. Přestala jsem se účastnit dalších schůzek, s manželem jsme si společnosti rozdělili a každý se v rámci holdingu stará o jiné firmy, abychom do businessu nemíchali rodinné vazby tam, kde to není nutné. Proto jsem si také založila vlastní butikovou developerskou společnost Tadea Estate Developer, jež nese zčásti jméno našeho syna, jenž je mým velkým hnacím motorem každý den.
Čím se firma konkrétně zabývá?
Děláme rekonstrukce starých nemovitostí menšího rozsahu a s ženskými kvalitami. Opravdovou udržitelnost vidím hlavně v tom obnovovat neatraktivní nemovitosti do takové podoby, aby v nich lidé chtěli žít. Chtěla bych svými projekty oslovit primárně investorky, protože na trhu je spousta šikovných žen, které mají například vlastní startupy nebo hledají příležitosti, kam investovat. Mým cílem je vnášet do bydlení v Praze a středních Čechách cit pro detail a potřeby rodin, protože se věnuji spíše větším bytům. Vyhýbáme se chladnému přístupu v architektuře, místo toho chceme ukázat, že tento obor může být nejen praktický, ale i krásný a plný emocí. A náš první projekt, na němž bych tyto hodnoty chtěla prezentovat, je Vila Velká Chuchle, kterou předěláváme na dva byty a zakrátko ji dáme do prodeje. 
Zní to skvěle. Potenciální investorky ale bude zřejmě zajímat i to, co máte za sebou. Na LinkedIn o sobě třeba píšete, že jste nikdy nebyla typickým kandidátem na zaměstnance roku.
To je pravda, od malička jsem to měla v hlavě srovnané jinak než moji rodiče. Oba hodně pracovali, aby dosáhli na určitou materiální životní úroveň, ale přišlo mi, že intenzita jejich práce nikdy neodpovídala tomu, kolik vydělali. Tohle jsem já nechtěla. Vím, že se o tom nemluví a je to velké tabu, ale věděla jsem od mala, že chci být bohatá. Proto jsem už na vysoké škole vymýšlela unicorny a hledala způsoby, jak rychle zbohatnout. Pronikla jsem do marketingu, který byl tehdy v Česku ještě v plenkách, a svůj první kapitál paradoxně vydělala na psech.
Na psech? U toho jste evidentně nezůstala…
Na tom jsem si primárně vyzkoušela, co dokážu. Vytvořila jsem e-shop zaměřený na produkty pro psy a poté ho prodala, což byl můj první vstup do podnikatelského prostředí. Spíš než samotná realizace marketingu mě ale zajímala strategie a na tom jsem v průběhu let vyrostla. Hodně jsem se bavila s lidmi, kteří měli vlastní firmy, a začala jsem jim strategicky radit. Prakticky jsem působila jako obchodní ředitel, protože mám v sobě kreativitu a vizi a vždy jsem k zakázkám přistupovala tak, jako by daná firma byla moje. Postupně si doporučení na mě, respektive služby mé agentury, kterou jsem založila, začali lidé předávat, a já díky tomu poznala spoustu oborů.
Jak jste se dostala k real estate?
Dovedla mě k němu spolupráce s firmou, která vyráběla dřevostavby a jejíž majitel už nechtěl být závislý na svém jediném odběrateli. Pověřil mě, abych vymyslela obchodní model, jenž by prodal deset domů za rok. To se povedlo – za dva roky jsme jich prodávali padesát ročně. Tehdy jsem se také poprvé spálila, co se týče mužského přístupu k ženám v businessu. Při výplatě zisků, na níž jsme se předem domluvili, jsem totiž slyšela argumentaci, že tolik si žena nemůže vydělávat, a protože mám prý úspěšného přítele, bude mi stačit polovina. Byla jsem mladá a nezkušená, na druhou stranu mi došlo, že už jsem spoustu know-how nabrala, a místo abych se s někým pořád hádala, můžu dělat development sama. Bylo mi 26 let, tehdy jsem byla plná odhodlání.
Čím vás tento obor láká?
Je pro mě vášní a taky koníčkem. Kdykoli jedeme na výlet a vidím hezký projekt, jsem schopná zazvonit, abych se podívala, jak vypadají společné prostory nebo řešení vnitrobloku. Má to ale i hlubší rovinu – během let jsem si splnila movité cíle, po nichž jsem toužila, a čím jsem starší, tím víc vidím bohatství v něčem jiném. Když děláte marketing, nic po vás nakonec nezbude. Web se jednou vypne, karta domu zmizí, ale stavba vždycky zůstane. A když jedu Berounem, kde jsme před několika lety postavili byty, zahřeje mě pocit, že tam, kde jsem vybírala barvu oken nebo si prosadila louku s lučním kvítím, teď někdo žije a vychovává děti. Proto chci dělat takové projekty, které budou hezčí, udržitelnější a více komunitní, než je u nás běžné.
Podařilo se vám toho dosáhnout i během vašeho prvního developmentu?
Určitě jsme tam tyto hodnoty dostali, ať už šlo o bytový dům v Berouně, nebo projekt osmnácti rodinných domů u Brna. Nakonec ale tato etapa našeho života byla spíš velkým poučením než výhrou. Pro mě osobně už na samém začátku. Původně jsem totiž do developmentu chtěla jít sama, sehnala jsem si investorku a našla pozemek v Brně. Protože jsem ale byla těhotná, vstoupil do toho manžel, který měl zkušenosti s obchodním, a hlavně ekonomickým řízením, a našel jiného investora. Tehdy jsem ustoupila ‚silnějším klukům‘. Pamatuji si moment, kdy jsme projekt řešili u nás doma a já věděla, že pokud chci, aby to dopadlo, musím zatáhnout zpátečku, protože ženskost byl problém. Ačkoli jsem projekt přinesla a měla ho celý v hlavě, dopadlo to tak, že oni dva o něm jednali a já vařila večeři.
Špatný začátek, špatný konec?
Oba dokončené projekty byly velmi úspěšné, další dva jsme dovedli do fáze získání stavebního povolení, což je v developmentu ta nejsložitější část. Na samotnou realizaci už nedošlo. S investorem jsme se rozešli a v rámci vyrovnání projekty prodali. Byly to mé pracovní děti a bylo to pro mě tedy velmi těžké, ale museli jsme jít dál. Paradoxně nás tento pád neskutečně posílil a semknul jako rodinu, protože ve firmě tehdy kromě nás dvou pracoval i můj táta jako ředitel klientského centra. Tenhle restart ale nebyl zadarmo. Prodali jsme s manželem všechny naše nemovitosti včetně rodinného domu a šli do nájmu, abychom mohli koupit nové projekty a zůstat v developmentu.
Přiznat otevřeně, jak vypadal váš pád, není obvyklé.
V Česku se to nenosí, protože si tu spousta lidí hraje na sílu a dokonalost. Nicméně díky tomu jsme získali kapitál do nových projektů. Vytvořili jsme rodinný privátní holding, v němž máme řadu zajímavých firem, do nichž jsme vstoupili kapitálově i z hlediska svého know-how. V holdingu jsem vybudovala ekosystém firem, jejichž činnost je navázána na různé segmenty real estate trhu a které synergicky kooperují. Do tohoto schématu patří i má obnovená agentura, která se pod názvem Trium.f zaměřuje na marketingovou a PR podporu developerů. Dále sem spadají například společnosti Resimo, která nabízí developerům podporu při prodeji, a Kontroll, jež zastupuje klienty při převzetí nemovitostí od prodávajících.
Podnikat s partnerem má svá pro a proti. Co vám to dává?
Věřím tomu, že kdybychom spolu nepodnikali, tak už jsme rozvedení. Z každé práce si nosíte domů nějaké starosti, a pokud partner/partnerka nemá vhled do toho, co ten druhý dělá, nedokáže ho podle mě plně pochopit. U nás je ale práce, respektive podnikání, náš společný koníček. A to přesto, že jsme každý jiný – já jsem víc impulzivní, intuitivní a s hlavou v oblacích, zatímco manžel je klidnější a stojí pevně nohama na zemi. Když se hádáme, tak většinou kvůli firmě, a osobní život máme díky tomu paradoxně velmi fajn. Nechceme si totiž kazit to málo volného času, který spolu máme, naopak si ho o to víc vážíme.
Co byste tedy poradila párům, které zvažují společné podnikání?
Aby do toho šly. Protože když už to zvažují, znamená to, že to chtějí udělat, zvlášť pokud jde o lidi, kteří spolu žijí. Denně řešíte spoustu různých rozhodnutí a je skvělé, když k tomu navíc nepotřebujete řešit, zda tomu druhému důvěřujete. Skoro mi přijde, že podnikání v rámci rodiny nahrazuje psychologa, protože si spoustu věcí vydiskutujete a jste si navzájem terapeutem.
Připravila: Andrea Votrubová, Foto: Anna Kovačič
