Mistr kontrastu

Už víc než čtyřicet let přetváří banální, někdy až neviditelné věci každodennosti ve vizuální události, které si podmaňují diváka, ať už visí v galerii Zdeněk Sklenář, Museu Kampa, nebo v domově některého z českých i zahraničních tycoonů. Jan Merta je první český žijící umělec, jehož dílo překročilo v aukci hranici milionu korun. Při návštěvě jeho ateliéru pochopíte, že je k tomu milion plus důvodů.

Stojíme ve staré zástavbě nedaleko Ženských domovů na pražském Smíchově, kde se v druhém patře nenápadného domu nachází ateliér Jana Merty. Ten ihned poznáte. Stěny kolem vchodových dveří jsou totiž obklopeny velkoformátovými díly, pečlivě zabalenými do neprodyšné fólie a poskládanými za sebou, jako by čekala frontu na novou výstavu nebo budoucího majitele.

Odkrýt vrstvy

Hned po vstupu do ateliéru všechny buňky ve vašem těle naplní vůně terpentýnu a dřeva, která prostupuje prostor za bílými dveřmi. Ateliér působí jako velký mozek, uspořádaný náhodným způsobem, kde se logika podřizuje vnitřnímu rytmu. Všechny stěny s výjimkou té s velkými okny jsou odspoda až ke stropu obestoupeny obrazy, knihami, štětci a barvami. I podlaha, kterou za léta práce zbarvily zaschlé krůpěje barev, ale i slova by se tady sama o sobě dala považovat za umělecké dílo. Celému ateliéru vévodí malířský stojan a stará židle. Za ní stojí u stěny opřené rozpracované obrazy. Při pohledu na jednotlivé výjevy je zřejmé, že barvy hrají hlavní roli. Často chybí figura. Zůstává po ní jen otisk. Jakýsi negativ přítomnosti člověka či věci. „To, co není vidět, je někdy nejsilnější,“ říká Jan Merta a otáčí nové, dosud malbou ke stěně opřené plátno.

Hloubka myšlenky

Jan Merta nepůsobí jako někdo, kdo by potřeboval mluvit o umění. Raději mluví o práci. O tom, jak dlouho mu trvalo najít barvu, která vypadá jako zamlžená vzpomínka. O tom, proč některé obrazy nechá být deset let, než na ně znovu sáhne. „Obraz má svůj čas. Na proces nejde tlačit,“ říká. A posouvá svůj pohled k jednomu z největších pláten. Na něm neslyšně spočívá několika tahy štětce naznačená kontura lidského těla. Jedná se o výjev mrtvého vojáka. „Malbou jsem původně chtěl komentovat právě probíhající válečný konflikt. Jednalo se o impulzivní emoci a s odstupem času si říkám, zda obraz vůbec dokončím. Umění by mělo o věcech vypovídat, ne na nich parazitovat,“ uvažuje Jan Merta.

V procesu

V polovině osmdesátých let začal měnit způsob, jak se dívá na svět i na plátno. Nechtěl přepisovat to, co vidí. „Začal jsem hledat, co to znamená vidět,“ komentuje Jan Merta filozofický princip, s nímž přistupuje ke své tvorbě. Malbu používá jako osobní jazyk. Není to ilustrace daného momentu. Jde o zhuštění asociací. „Aktuálně pracuji na sérii maleb věnovaných objektům z mého dětství,“ říká renomovaný malíř, jehož plátna se momentálně v aukcích draží v rozmezí 300 tisíc až 3 miliony korun, a gestem ruky ukazuje na rozpracovaná plátna, na nichž se mezi valéry vínové, šedavě hnědé a modré začínají kontrastními barvami rýsovat obrysy tvarů. „Každý z nás měl jako malý své místo, kde si mohl hrát, svůj dětský chrám, kde mohl být jen on, hračky, kamarádi a fantazie.“

Valéry

Řada jeho děl vzniká v akrylu. Barvy jsou tlumené, o to výraznější je jejich efekt. Matná zelená, hutná vínová, zastřená růžová, půlnoční modrá. Tenké vrstvy barvy odhalují změť stop, struktur, mikrorozhodnutí, která dělá člověk s absolutní důvěrou ve své schopnosti. Tahy jsou přesné, ale nejsou strohé. Forma je kontrolovaná, ale nikdy ne mrtvá. I zadní strany napnutých pláten nesou uměleckou výpověď. Je na nich Mertovým rukopisem černým uhlem zaznamenán nejen rok počátku procesu a jeho konec (často s rozestupem několika let), název díla, ale je jím často připsána i osobní poznámka, kus slovní hříčky či vzkaz. „To, jak dílo pojmenuji, je pro mě velmi důležité. Název je součástí mého obrazu, mého díla,“ podotýká Merta.