Je majitelem ateliéru s patnáctičlenným týmem, každoročně investuje miliony do vlastních kolekcí, specializuje se na práci s barevnými kameny z Tanzanie, Kolumbie i Austrálie a jeho šperky nosí klienti od Prahy po Londýn. Přesto zůstává Luboš Korbička pevně nohama na zemi – a hlavně ve své dílně, kde ty nejvzácnější kousky stále navrhuje a vyrábí osobně. Přečtěte si inspirativní businessový příběh, jehož osnova kopíruje nejeden slavný dobrodružný film.
Kdy vás poprvé napadlo, že se vydáte cestou šperkařiny?
Šperkařství se ke mně dostalo už v dětství, a to skrz mého tátu, který sice nebyl zlatník, ale rytec. Uprostřed obýváku jsme měli rytecký stůl a já si dodnes živě vybavuju, jak sedím vedle něj a fascinovaně sleduju, co všechno krásného doma tvořil a u toho se jedním okem zvládal koukat na televizi.
A samozřejmě když byl v práci, tak jsem si na jeho stole se vším hrál já, objevoval, na co je které nářadí, a snažil jsem se napodobit to, co jsem viděl, že dělal můj taťka. Což vedlo samozřejmě k častým problémům, protože jsem zpravidla nevracel nic na své místo. Když mi bylo sedm let, tak jsem mamce udělal první náušničky z mědi, a když jsem viděl tu radost, kterou měla, věděl jsem, že toto chci dělat celý život.
Táta byl tedy vlastně váš první učitel.
Táta pro mě byl velkým vzorem, ve svém řemesle dosáhl toho, co bych si přál dosáhnout jednou ve šperkařině. Patřil mezi ryteckou špičku v České republice, a z toho důvodu se u nás doma scházelo velké množství zlatníků, kteří mu vozili různé nádherné šperky na rytí, a mě vždycky hodně bavilo prohlížet si všechny ty kousky a přemýšlet, jak je kdo asi vyráběl a kolik to muselo dát práce.
A už tehdy jsem věděl, že chci taky jednou vyrábět v Česku ty nejhezčí šperky s nejvzácnějšími kameny. Samozřejmě se pořád snažím přiblížit se k tomuto mému snu.
Jaký byl váš formální začátek v oboru?
Po základní škole jsem se dostal na obor zlatník a klenotník v Brně a praxi jsem měl v družstvu Karát, kde pracovala spousta skvělých zlatníků, a moje paní mistrová byla úplně skvělá ženská a moc mě toho naučila.
Já už si tedy v prváku našel práci ve zlatnictví a vždycky po škole jsem sedl na kolo a jel jsem do práce, nikdy mě moc nebavilo chodit na diskotéky a podobně, já raději seděl do pozdních hodin v dílně a makal jsem na tom, abych se naučil co nejvíce věcí, které jsem mohl, což mně právě velice usnadňovalo praxi ve škole, a proto jsem byl oblíbený u naší paní mistrové. Takový ten Hujer, ale ne že bych nosil švestičky, ale protože viděla, že pro šperkařinu mám opravdu zápal a nadšení, a taky protože se znala dobře s tátou… (úsměv)
Vyrábět šperky je jedna věc, ale rozjet firmu druhá. Jak jste to tehdy jako mladý vnímal?
V tom věku, kdy jsem začal podnikat, jsem vůbec nepřemýšlel nad nějakým businessem, pro mě bylo úplně zásadní, že jsem mohl vyrábět šperky pro lidi, a to, že z nich měli velkou radost, ono to taky možná bylo tím, že jsem vůbec nerozuměl nějakému naceňování a šperky jsem občas dělal levněji, než mě stál materiál na výrobu.
Každopádně jsem po pár letech pochopil, že takto by to nešlo dělat do nekonečna. Naštěstí moji zákazníci byli vždy spokojeni a největší marketingový nástroj byla má práce, a to, že mě klienti začali doporučovat dále. A tak to máme v podstatě do dnes.
Chápu, ale i tak jste musel postupně vybudovat strategii, jelikož momentálně sedíme ve vašem flagship storu.
Ono to taky nebylo hned, já jsem nad tím opravdu tolik v tu dobu nepřemýšlel, pro mě bylo na prvním místě to, že jsem mohl vyrábět šperky, a ono se to postupně tak šíleně nabalovalo, že jsem vůbec nestíhal vyrábět. V jednu chvíli mně přišlo, že jen sedím u zlatnického stolu, a domů jsem si chodil na čtyři až pět hodin denně lehnout. Toto období trvalo několik let a slovo termín pro mě bylo tak děsivé, že se mně z toho ježily vlasy na hlavě a ježily se tak moc, že mi z toho stresu všechny vypadaly. V tuto dobu jsem si uvědomil, že takto bych to nemohl dělat do nekonečna, a musel jsem spoustu věcí změnit.
Co jste dělal špatně a co jste musel změnit?
Tak v prvé řadě jsem si musel uvědomit, že to sám už dále nezvládnu, abych zachoval kvalitu a měl čas se učit novým technologiím a postupům a zároveň se mohl přiblížit té velké šperkařině. Kdo si tímto prošel, moc dobře ví, jak těžké je najít si prvního zaměstnance. Všechny ty obavy, abych na něj měl a vše uživil a podobné myšlenky, s kterými přišla už jakási větší zodpovědnost, samozřejmě poté se to zlomilo a musím říct, že jsem měl vždycky štěstí na lidi kolem sebe a podařilo se mi složit tým z opravdu velice šikovných lidí, které mám u sebe v ateliéru dodnes. 
Kdy jste začal svoji práci posouvat směrem k barevným kamenům, které jsou pro vaši značku dnes tak typické?
Už poměrně zkraje své tvorby jsem si uvědomil, že chci do České republiky přinést mnohem víc barev a nádherných drahokamů. Ten zlom pro mě přišel ve chvíli, kdy jsem začal cestovat do zahraničí. Nejdřív to byla Itálie, pak Německo, Londýn, Švýcarsko a další místa. A právě v Itálii jsem poprvé viděl ten obrovský rozdíl, ženy tam nosily šperky, které byly krásně barevné, výrazné, a hlavně pro ně velice osobní. Bylo vidět, že se chtějí odlišit a že se nebojí nosit i výraznější kousky.
Když jsem se pak vrátil domů, uvědomil jsem si, že v Česku jsem nic takového moc neviděl. Většina zlatnictví tehdy nabízela spíš dost podobné, trochu mdlé věci, často dovážené třeba z Turecka, a všechno to vypadalo stejně. A právě tehdy mě napadlo, že bych to mohl změnit a přinést sem něco opravdu zajímavého a naučit ženy nosit více barevné šperky s nádhernými přírodními drahokamy.
Kdy jste se vydal na svoji první cestu za drahokamy mimo hranice Česka?
Vše začalo tehdy, kdy jsem se velice naivně rozhodl, že si prostě vezmu batůžek a zaletím si někam, kde se dostanu až ke zdroji, kde se tyto vzácné suroviny těží. Což samozřejmě nebylo tak lehké a velice rychle jsem pochopil, že ty nejkrásnější kameny se většinou těží v těch nejnebezpečnějších místech na naší planetě.
Naštěstí díky mojí přirozené pozitivní nátuře a schopnosti se bavit naprosto s každým zapáleně a s nadšením o tomto nádherném řemesle jsem jednoho dne na veletrhu v Německu potkal člověka, který mně otevřel dveře do světa, kam jsem nikdy, ani v těch nejdivočejších snech, nevěřil, že se mi podaří podívat. A tím začala moje cesta k naprosto nádherným částem světa, do dolů, odkud mohu našim klientům dovézt ty nejkrásnější drahokamy, které si sám brousím.
Co vám přinesl přímý přístup k těmto surovinám z pohledu vašeho brandu?
Pro mě osobně byla možnost podívat se na místa přímo do dolů, kde se tyto nádherné drahokamy těží, naprosto zásadní a změnila spoustu věcí. V prvé řadě, když vidíte, jak v těžkých a nebezpečných podmínkách se mnohdy tyto kameny těží a setkáváte se s lidmi, s kterými trávíte čas přímo v těchto místech, a vidíte všechnu tu práci a dřinu a také si uvědomujete, kolik lidí je v okolí těchto dolů přímo závislých na této těžbě drahokamů, tak já jako zlatník pak s touto surovinou úplně jinak pracuji. Mám na to úplně jiný pohled a naprosto si vážím každého krystalu, který se mi dostane pod ruce, a tomu pak odpovídá i celý proces výroby šperků v naší dílně. Cestu a příběh mých drahokamů se vždy snažíme přednést klientovi, aby i on na šperk získal úplně jiný pohled, na to, co si odnáší domů z mé dílny.
Jak to v takových dolech vypadá?
Záleží, o jaký důl se jedná. Dolů máme několik, ať už povrchových, hlubinných atd. U těch hlubinných je to takové více adrenalinová zkušenost, jelikož většinou prostě vlezete do malé díry ve skále nebo v kopci a pokračujete mnohdy až několik kilometrů do nitra hory, kde kolem vás je tma jako v pytli, všechno se drolí, všude teče voda kolem. Je to hodně stísněné, nedá se tam moc dýchat. Kolikrát musíte lézt po čtyřech, abyste prolezli do nějaké další části dolů. Pro člověka, který na to není zvyklý, je to velice náročné jak fyzicky, tak i samozřejmě na psychiku, protože si moc dobře uvědomujete, že v těchto dolech se často staly různé tragické nehody, závaly lidí a podobně. A když tam tak sedíte a kousek od vás někdo odpaluje nálož dynamitu, aby se dostal skrz pevnou horninu, tak je to opravdu velice intenzivní zážitek.
To zní jako z filmu o nějakém dobrodruhovi, ne ze života běžného pracovního dne šperkaře.
Ty první zážitky pro mě byly opravdu jako vystřižené z filmu. Sedíte několik kilometrů hluboko ve skále, v naprosté tmě a do toho se snažíte překonat vlastní, přede všemi utajenou klaustrofobii. Je to neuvěřitelně intenzivní. A když vám tam někdo najednou španělsky začne vysvětlovat, že si máte sednout, otevřít pusu, a vy ani nevíte proč, tak to působí docela zajímavě na psychiku, ale mě toto všechno neuvěřitelně bavilo. Až po chvíli pochopíte, že je to proto, aby vám nepraskly bubínky z tlaku při odpalu, a že si sedáte proto, že se u stropu hromadí jedovaté výpary po výbuchu. A ten zvuk, když sedíte v tunelu a cítíte tu ránu a tlakovou vlnu, to je něco, co si člověk zapamatuje na celý život.
Kam všude vás vaše práce zavedla?
Nejraději pracuji se smaragdy, pro které jsem si dokonce zajel přímo do Kolumbie. V oblasti Muzo, odkud pocházejí jedny z nejkrásnějších smaragdů na světě, jsem strávil úžasný čas. Mám velkou radost, že díky přímým kontaktům můžu získávat tyhle kameny rovnou ze zdroje a pracovat s nimi.
Zároveň miluji práci s turmalíny, které nabízejí neuvěřitelnou škálu barev. Některé z nejkrásnějších kousků pocházejí z Afghánistánu. Sice projdou trochu dobrodružnou cestou přes různé stezky do Pákistánu, kde se třídí a předbrušují, ale nakonec se dostanou až k nám. Každá země, ať už Afrika, nebo Austrálie a jiné, má své jedinečné kameny, které jsou pro tyto země typické. Trvalo mi roky budování důvěry a kontaktů, abych mohl našim klientům nabízet opravdu výjimečné kousky.
Diamant je pro většinu lidí symbolem luxusu. Vy o něm mluvíte dost střízlivě. Proč?
Pro mě jsou čiré diamanty spíš takovým doplňkem, který zvýrazňuje barvy u opravdu vzácných přírodních drahokamů. Diamantů je na světě spousta a pro mě i pro ostatní šperkaře je poměrně snadné je sehnat, takže je nevnímám jako něco až tak výjimečného, i když se to některé šperkařské domy snaží prezentovat jinak.
Samozřejmě existuje malá skupina barevných diamantů, které jsou extrémně vzácné, a s těmi pracuji moc rád. Ale pokud jde o ty čiré, beru je hlavně jako prvek, který podtrhne krásu a barvu těch opravdu jedinečných drahokamů.
Jak dlouho trvá vybrousit jeden drahokam?
Tady velice záleží, o jaký kámen se jedná a kdo jej brousí. Pokud jej brousím já, tak je velice těžko odhadnutelné, kolik hodin u toho strávím, standardně se kameny brousí cca pět až deset hodin, u těch jednodušších surovin, u těch těžších, například smaragdy atd., může jít až do desítky hodin čistého času, já jsem specialista na to si při broušení způsobovat spoustu práce navíc, jelikož mně občas vadí nějaká drobnost a její opravou jsem schopný protáhnout tento čas o mnoho hodin více, než je zdrávo.
Je pro vás zajímavější pracovat s velkými solitéry, nebo spíš s menšími kameny?
Já jsem v tomto spíše na ty vetší kousky, mám rád, když se kámen třpytí na pět kilometrů i ve tmě, samozřejmě pracuji i s menšími kameny, jelikož my se to v Česku pomaličku učíme, a ne každý má odvahu nosit výraznější kousky, samozřejmě není to jen o odvaze, ale ne vždy jsou vetší šperky vhodné například na denní nošení nebo na různé akce a příležitosti se hodí různé šperky. Myslím si ale, že ženy v česku už se toho tolik nebojí jako dříve a rády se odlišují a podle toho si i vybírají kameny, které se k nim hodí a podtrhují jejich individualitu.
Jak náročné je vytvořit kompaktní kolekci, když pracujete hlavně s barevnými kameny?
Já se hodně specializuji na zakázkovou výrobu jednoho originálního kusu, kde je práce s barevným kamenem jednodušší, než při navrhování velké kolekce, a to zejména z důvodu obtížného shánění stejných velikostí a barev u přírodních kamenů. Když sháním například dva stejné bicolorní turmalíny do náušnic pro klienta, může mi to zabrat i několik měsíců, než k vzhledem k jejich vzácnosti najdu dva stejné kameny, u kolekcí to nedává smysl, jelikož potřebujete těchto kamenů spoustu ve stejné kvalitě, velikosti a barvě, proto když navrhuji kolekce, snažím se je dělat tak, aby byly nadčasové a bylo pro nás snazší shánět na ně potřebné kameny. S barevnými kameny se hodně pracuje spíše u kusových, jedinečných šperků.
Kolik času strávíte na vytvoření jedné kolekce?
Hodně záleží na rozsahu kolekce, ale minimálně mi trvá tak cca 6 měsíců až rok, jelikož každý model z kolekce si musíme nejdříve vyrobit nanečisto, kde takový model zkoušíme nosit, jestli je vše tak, jak má, a poté jej fotíme, chystáme materiál a vše se připravuje na propagaci a vypuštění kolekce do světa. Samozřejmě jsem vždy nervózní, jak budou lidé reagovat, jelikož taková kolekce je vždy velice náročná jak časově, tak i finančně a pohybuje se v řádech milionů podle náročnosti na použitý materiál. Vždy tajně doufám, že se bude líbit.
Vraťme se ještě zpátky k businessu. Kdy nastal moment, kdy jste se z malé dílny posunul do pozice firmy, která může investovat miliony do výroby a kolekcí?
Já osobně jsem cítil velkou změnu při nástupu sociálních sítí, které velice urychlily tu možnost ukázat moji práci velkému množství lidí, k čemuž mi samozřejmě pomohlo, že lidem ukazujeme přímo výrobu a spoustu zajímavostí z dílny a mých cest po světě. Navíc to dělám hodně osobní, tak, jak to cítím já, nemám moc rád takové ty profesionální fotky s modelkami a podobně a myslím si, že lidé mají rádi, když vidí za značkou člověka, který ji vyrábí v maximální autentičnosti, jak je to jen možné.
Zažil jste i nějaké nezdary?
Samozřejmě, ať už takové ty menší pracovní věci, kdy mi spadl na zem nějaký vzácný a drahý kámen, což se mně děje častěji, než bych si přál, až po takové ty větší starosti, které k podnikání patří, a zde bych čtenářům dal malou radu: pořádně si vybírat lidi, které si pustíte do své blízkosti, ale jinak musím říct a zároveň to zaklepat, že větší nezdary se mi vyhýbají a já se snažím vyhýbat jim.
Co je pro vás dnes hlavní motivací?
Pro mě je největší motivací moje rodina, snažím se na své dcery nenápadně přenést to, co kdysi přenesl můj táta na mě, uvidím, jestli se mi to povede. (úsměv) Dále mám svůj sen, že bych se chtěl úspěšně prozlatničit do takzvané High Jewellery kategorie, kde bych si chtěl vyrobit nějaký opravdu naprosto jedinečný velký set, ale vím, že se toho ještě musím hodně naučit, abych si byl jistý, že to bude tak, jak si představuji, že by to mělo být!
