Artium by KKCG zahájilo výstavu vizuální umělkyně Miroslavy Klesalové. Její nově představená tvorba vznikala v tichém, dlouhodobém procesu, ve kterém se intuice autorky propojila s osobními prožitky a dala za vznik unikátním znakům. Spolu s nimi uvede i své charakteristické textilní objekty – díla, která ji etablovala jako jednu z nejvýraznějších autorek současné české vizuální scény.
Výstava Step from darkness, která potrvá do 19. dubna 2026, představuje tvorbu Miroslavy Klesalové v souvislostech. Kromě v předchozích letech reflektované polohy textilní, která těží z autorčiny osobní zkušenosti s krajinou a snahou ji abstrahovat, zahrnuje autonomní soubor drobných maleb zpřítomňujících základní tvary či znaky. Zdánlivě se obě polohy jeví odlišné, spojuje je však základní snaha porozumět okolnímu světu a svou zkušenost s ním sdílet. To, co může působit banálně, tak získává na významu, stává se totiž dokladem procesu artikulace.
Zásadním aspektem přístupu Klesalové je citlivost vůči pozorovanému a žitému. Citlivost chápe jako vlastní pracovní režim. „Je pro ni způsobem, jak zachytit jemné posuny, rytmus a napětí, které se objevují ještě předtím, než se kompozice ustálí. Její tvorba se vyhýbá expresivitě, ale zároveň není chladně racionální. Výsledkem jsou kompozice, které působí pevně a kontrolovaně, ale zároveň v sobě nesou křehkost a otevřenost,“ představuje tvorbu autorky Barbora Kundračíková, kurátorka výstavy. 
Je to také citlivost vůči sobě samotné, přičemž „ticho a tma nejsou prázdné – jsou místem vzniku, podpůrným i zneklidňujícím,“ přibližuje autorka. Výsledkem nejsou ilustrace ani symboly s pevně daným výkladem, jde o stopy komplexních dějů. Divák je veden k tomu, aby zpomalil, přeladil se a vstoupil do soustředěného vnitřního rytmu.
Klesalová pracuje s textilem, kresbou i prostorovými objekty. Její „šaty“, zavěšené textilní objekty, pro autorčinu tvorbu tak typické, fungují jako mapy vnitřních krajin – míst a situací odpozorovaných specificky v Pošumaví, odkud Klesalová pochází, v nichž se koncentrují čas, paměť i děje každodenního života. Každý steh či linie je dokladem situace, kterou „nelze odestát“. Rytmus výstavy podprahově dotváří referenční básnický vstup Sylvie Plath. Její báseň Ariel z roku 1965 vytváří slovesný rámec osobní introspekce. Ze soukromého a konkrétního zároveň činí obecné a sdílené. Instalace tímto způsobem nabývá podoby systému, struktury rytmů a pauz, který diváka činí součástí prostoru, kde se paměť těla mění ve vizuální jazyk.
