Ing. Martin Leitgeb (55) začal společně s Arnoštem Brožem podnikat už při studiu vysoké školy v roce 1990. Tehdy se společně s kamarády rozhodli prodávat kancelářské potřeby a v roce 1992 pak založili firmu Activa. Když ji v roce 1992 nechali zapsat do obchodního rejstříku, neměli ani tušení, jak se společnost v budoucnu rozroste. Začínali ve dvou s pomocí pěti kamarádů. Dnes má Activa přes čtyři sta zaměstnanců a denně rozveze svým odběratelům tři tisíce zásilek.
Před sedmi lety se Martin Leitgeb pustil do nové oblasti podnikání: založil druhou divizi v rámci firmy Activa a otevřel první prodejnu Stockist se značkovým nábytkem. Ta sídlí ve vinohradském Pavilonu, jehož kompletní revitalizaci má na svědomí právě Martin Leitgeb.
Na vysoké škole potkal ty, bez kterých si dnes nedovede život představit. A to jak v podnikání, tak i v osobním životě.
Čemu přisuzujete úspěch společnosti Activa, která letos slaví 25. výročí od založení a stále se drží na špici v oboru?
Všechno závisí na lidech a na atmosféře ve firmě. Máme 460 zaměstnanců, není jednoduché řídit takový kolektiv. Najít dobré operátory, řidiče nebo skladníky není snadné, a když už je najdete, musíte si je udržet. Activa je zákaznicky orientovaná firma, neprodáváme kancelářské potřeby, ale řešení do kanceláře. Dodáváme komplexní vybavení: od nejmenších detailů, jako jsou tužky a pravítka, až po automaty na espreso a kávovary, a to do 24 hodin. Jsme logistická firma a to je to, co nás odlišuje od ostatních.
Co bylo pár let po převratu nejtěžší při zakládání firmy?
Nedostali jsme úvěr v bance, nebyli jsme pro žádnou tuzemskou bankovní instituci zajímaví klienti. Kdybychom možná žádali o padesát milionů, bylo by to snazší, jenže my chtěli pouhých padesát tisíc. Taková byla tehdy situace. Nakonec nám na rozjezd firmy půjčil profesor z vysoké školy – dobrý přítel, který nás znal a který nám věřil. Vlastní peníze jsme neměli žádné. Byli jsme čerstvě dostudovaní kluci, co mají chuť podnikat a něco dokázat. Z mého pohledu bylo podnikání prvních pět let po revoluci zábavné a příjemné. Pokud se člověk nebál, z něčeho slevil a někde naopak přidal, dokázal rozjet firmu snad v každé oblasti. Trh byl vyhladovělý. Život v socialismu nás naučil žít v nedostatku téměř všeho. Najednou se otevřely hranice, lidé začali cestovat, podnikat a nakupovat. Samozřejmě, chyby jsme dělali a nebylo jich málo, ale lidé byli k sobě shovívavější a ledacos se dalo odpustit a tolerovat. Všichni jsme byli na začátku, všichni jsme se učili. Byla to doba hektická, ale rád na ni vzpomínám.
Firmu jste zakládal s kamarády. Jak je to dnes?
Všichni, kteří se mnou a s mým společníkem začínali, jsou u nás dodnes.
Říká se, že „kamarádšoft“ v podnikání nefunguje. Jak to děláte, že vám ano?
Nám to vyšlo. Dobře jsme si rozdělili role. Každý dělá, co mu sedí a v čem je lepší než ti ostatní. Respektujeme se a věříme si. Každý za něco zodpovídá, má na starosti svůj díl. Strategicky nejdůležitější věci řešíme společně. Nikdy jsem nerozhodl nic přes nesouhlas svého společníka. To by nešlo. Pravda, někdy je rozhodování o změnách těžké a ne všichni s vámi musí hned souhlasit, ale pokud potřebujete druhé o své pravdě přesvědčit, musíte s nimi mluvit. Musíte mít argumenty a vaši partneři musí mít chuť vám naslouchat. A to u nás funguje.
Kdy jste otevřel prodejnu s interiérovým nábytkem ve vinohradském Pavilonu?
První prodejnu Stockist jsme na Vinohradech otevřeli před sedmi lety a vzápětí hned druhou. Obě jsme ale před čtyřmi lety přestěhovali do vinohradského Pavilonu. Tedy poté, kdy jsme ho dali do pořádku a zbavili ho pozůstatků z dob minulých.
Co vás k té rekonstrukci vedlo?
Ta budova je nádherná. Viděl jsem v ní potenciál. Vinohradský Pavilon byl před sedmi lety plný prázdných nebo nefunkčních prodejen. Chátral. V minulosti tam proběhlo hodně necitlivých stavebních úprav. Byl to mrtvý dům, kam téměř nikdo nechodil. Dokázal jsem si hned představit, že by to mohl být důstojný stánek moderního nábytku a designu v Praze. Bylo mi ale jasné, že to bude něco stát. Peníze, čas i nervy… Nebyl jsem si jistý, jestli dokážu přesvědčit společníka. Ten mi ale hned na začátku řekl: „Jdeme do toho.“ Za osm měsíců jsme celou budovu vyčistili, vyvezli tuny odpadu, a kompletně tak obnovili původní industriální podobu budovy. Myslím, že mohu bez zbytečné skromnosti říct, že dnešní Pavilon na Vinohradech je díky nám mimořádně krásným a důstojným prodejním prostorem s interiérovým nábytkem a vybavením. Fotografie Pavilonu a pochvalné články vyšly ve Španělsku, Francii, Německu a Velké Británii, dokonce i v Dubaji.
Kdo vám sestavil portfolio značek, které zákazníci najdou v prodejně Stockist?
S každou společností jsem vedl osobně jednání o obchodním zastoupení, vybral jsem si je sám. O interiérový design se roky zajímám. Nebyl to pro mě problém. Je to můj koníček.
Kolik značek tedy ve Stockist najdeme?
Nikdy jsem to nepočítal, ale může jich být kolem stovky. Dneska vím, že jich ani tolik nepotřebujeme, ale takový je vývoj. Nejdřív člověk chce obsáhnout maximum, až praxe ukáže, že něco funguje líp a něco hůř.
Jakým designem se obklopujete vy osobně?
Mám rád moderní, jednoduchý styl, tíhnu k věcem, které budou i za dvacet třicet let pořád stejné a kvalitní. Nejsem moc stavěný na módní výstřelky. Táhne mě to stylově do Skandinávie a Holandska. V podstatě mám ve stejném duchu, jaký můžete vidět ve Stockist, vybavený svůj byt.
Má pro vás bydlení v bytě výhody?
Ano, je pohodlnější. Pro mě osobně to byla jasná volba, nechtěl jsem trávit hodiny jízdou v autě, abych se dostal do práce. Jde o to, jaký má člověk životní styl, co dělá. Já při svém pracovním vytížení ani nemůžu bydlet jinde než v bytě v centru Prahy.
A co je vašemu srdci bližší: nábytek, nebo pera a tužky?
To nemůžu říct, obojí má něco do sebe. Jsou to ale dva odlišné světy. U kancelářských potřeb jsou jasně daná pravidla hry, která dodržuje konkurence i odběratelé. Každý ví, co chce, kolik toho chce a za jakou cenu. Termíny jsou závazné. Všichni se v tomto oboru orientují, všichni vědí, kolik stojí balík papíru do tiskárny nebo pořadače. U prodeje nábytku a bytového vybavení je to úplně jiné, tady žádná pravidla neplatí. Hodně záleží na osobních vztazích. Tady to hodně závisí na psychologii, náladě a vkusu.
Můžete říct, kam se za těch sedm let, co podnikáte v oboru s interiérovým vybavením, posunul trh?
Bohužel mám pocit, že většina Čechů příliš neřeší, v čem a jak bydlí. Spokojí se s málem, což je smutné. Je tu problém s tím, že lidé u nás mají jiné priority. Raději investují do drahých aut a značkových kabelek, případně mobilních telefonů, a přijde jim zbytečné utrácet za nábytek. Málokdo vás nechá nahlédnout do svého obydlí. Snad jen některé české celebrity, ale ty by to raději dělat neměly. Našimi hlavními zákazníky jsou cizinci žijící v Čechách. Ti vůbec neřeší auta, potrpí si na kvalitní bydlení. Orientují se a za kvalitu, kterou vyžadují, jsou ochotni zaplatit. Jsem rád, že si k nám nacházejí cestu i mladí zákazníci. Jsou to lidé, kteří cestují a už se vyznají. Mají přehled. Ti už řeší, co si dají do bytu. Těší mě, že u nás vůbec někdo takto uvažuje, že si chce dopřát něco nadčasového, kvalitního. Třeba jen jednu židli nebo lampu, protože se mu strašně líbí, ale má zatím omezený rozpočet.
