Tomáš Kress (51) pochází z pražských Vinohrad, kde také momentálně s manželkou Zuzkou a dětmi Hugem a Emmou bydlí. Má rád historii, hlavně z období raných Přemyslovců, sport, jazzovou a bluesovou hudbu a cestování doma i po celém světě. Rád si také vychutná kvalitní vína. Až vybuduje v Evropě síť luxusních spa Taman Sari, možná si prý otevře v Praze vinný bar s opravdu autentickou atmosférou. A ještě předtím indonéské bistro, v němž by mohli pracovat partneři terapeutek, aby se tu cítily ještě lépe.
Emigroval do Rakouska, v Austrálii si prošel velkoskladem se zeleninou i inspirativní hudební akademií, absolvoval prestižní obchodní školu ve Švédsku a nakonec se usadil v Lichtenštejnsku.
Za svůj úspěch vděčí Tomáš Kress bizarním náhodám, několika dobrým rozhodnutím, a hlavně poznání, že když si člověk za něčím jde, tak to dokáže. Důkazem je celosvětově první spa TAMAN SARI ROYAL HERITAGE SPA v kategorii premium, jež zanedlouho otevře v centru Prahy.
Proč jste se v mládí rozhodl pro studium dopravní průmyslovky, proč zrovna obor elektrická trakce a kolejová vozidla?
Když jsem vyrůstal, rodina se hodně stěhovala po celé Praze a já jezdil do školy i přes půl města. Denně dvě a půl hodiny v MHD. Když jsme se pak v mých dvanácti letech vrátili zpátky na Vinohrady, párkrát jsem šel za školu a ten čas strávil tak, že jsem jezdil autobusem nebo tramvají až na konečnou a zpátky.
Po střední škole jste byl rozhodnutý v oboru pokračovat?
Proběhlo krátké intermezzo na ČVUT, ale to bylo hlavně proto, abych nemusel na vojnu. A ve dvaceti jsem emigroval. Na Velikonoční pondělí v roce 1987 jsem odjel na hokejové mistrovství světa do Rakouska a už jsem tam zůstal. Neměl jsem v Čechách už prakticky žádné zázemí, tak to pro mě nebylo tak složité, jako to měli ti, kdo odcházeli od funkčních rodin. Politický azyl v Rakousku mi byl odmítnut, ale odvolal jsem se s tím, že bych chtěl v Rakousku zůstat do doby, než se dostanu do třetí země. Téměř devět měsíců jsem pak strávil v jednom penzionu kousek od Vídně.
Byl jste nějak jazykově vybavený?
Minimálně. Snažil jsem se sám učit anglicky. Dostal jsem pak možnost odjet do Utahu v USA, ale tam se mi nechtělo. Jeden můj někdejší spoluhráč z fotbalu, který zůstal v Rakousku rok předtím a posléze se usídlil v Austrálii, mi pomohl se přes fiktivního sponzora dostat za ním.
Co jste tam dělal?
Do Austrálie jsem se dostal v úterý 19. ledna 1988 v půl druhé ráno a ve čtvrtek od šesti jsem už pracoval v nějaké zelenině, kde byl i ten můj kamarád. Po třech měsících jsem s tím praštil. Denně třináct kilometrů na kole do práce a zpátky a tři vyložené kamiony… Měl jsem za to sice dobré peníze, ale ani jsem je neuměl utratit, neuměl jsem si otevřít účet, protože jsem se nedomluvil. Začal jsem se tedy učit sám anglicky a pak jsem se zapsal do kurzu, kde jsem dostal nejen stipendium, ale i příspěvek na bydlení. Našel jsem si tam kamaráda, vystěhovaného sudetského Němce, který pořád chtěl hrát na nějaký nástroj, a tak se stalo, že jsme se dostali na Academy of Performing Arts v Perthu.
Na co jste hrál vy?
Na baskytaru.
Uměl jste na ni, hrál jste třeba v nějakých kapelách?
Jen v těch školních, a ještě blbě. Od té doby jsem kytaru nedržel v ruce. Mohl jsem pak někde vyučovat, to ale nebyla v pětadvaceti moje ambice. To nejdůležitější bylo poznání, že když si za něčím jdete, tak to dokážete. I když k tomu třeba nemáte žádné zvláštní nadání.
Už v Austrálii jste se rozhodl podnikat?
V listopadu 1991 jsem už jako australský občan přijel na dovolenou do Česka, zamiloval se tu a už tu zůstal. Prošel jsem několika velkými společnostmi, ale začalo být jasné, že nejsem korporátní typ. V roce 1996 jsem nastoupil do malé reklamní agentury Lintas a odtud v rámci sítě pak do McCANN-ERICKSON, kde jsem byl asi rok, než jsem si založil vlastní reklamní agenturu. Po pár letech jsem se ještě rozhodl studovat „Leading Innovations“ na Stockholm School of Economics. Ta švédská kultivovanost a ochota o věcech debatovat mi hodně daly.
Proč jste se tedy nakonec usadil v Lichtenštejnsku?
V roce 2012 jsem tam založil firmu Unique Brands Worldwide, tedy UBW, a následně požádal i o trvalý pobyt. Země se šlechtickou tradicí jsou mi blízké, a navíc tady u nás vyhrál prezidentské volby člověk, s jehož postoji se neztotožňuju.
Zastupuje UBW i jiné značky, než je indonéské královské spa Taman Sari?
Škola ve Švédsku mě naučila, že nestačí mít obsetou Pařížskou, člověk musí být schopný prosadit se na globálním trhu. Zároveň je potřeba se soustředit na samu esenci těch značek, není možné jich mít padesát na jednom místě, tak skutečný luxus nefunguje. Proto se momentálně věnujeme jen tomuto konceptu a po Praze plánujeme pobočky v dalších evropských městech.
Proč právě Taman Sari?
Koncept je unikátní tím, že ho vlastní členové někdejší královské rodiny, která si navzdory tomu, že Indonésie je už nějaký čas republikou, udržela významné společenské postavení. V Taman Sari Royal Heritage Spa je cítit buddhistický a hinduistický vliv, vychází z jávské medicíny s tisíciletou tradicí. Jako ucelený koncept, který najdete zatím jen na pětadvaceti místech na světě, nic jiného takhle unikátního neexistuje.
Bylo složité získat licenci?
Na prvním jednání v roce 2012 mi tehdejší CEO řekl, proč to dělám s Taman Sari, že on to umí taky a udělá to levněji. Okamžitě jsem jednání utnul a začal hledat jiné vhodné koncepty. Jeden takový jsem našel na Borneu, nakonec jsem od něj ale ustoupil, chyběla mu právě ta klíčová esence. Vrátil jsem se k Taman Sari, kde se už změnil ředitel, a v roce 2015 podepsal smlouvu o smlouvě budoucí.
Vlastní realizace tedy trvala dva roky. To je poskytovatel licence tak náročný?
Možná ještě přísnější nároky mám já sám. Bude to první Taman Sari Spa v kategorii premium na světě. Absolutně žádný kompromis. To, co zažívali členové královské rodiny, zažijí i naši zákazníci. Prostředí indonéských královských paláců na ploše 540 metrů čtverečných v samém centru Prahy, osm vlastních parkovacích míst, čtyřiadvacetihodinová recepce, otevřeno denně od 7 do 23 hodin. Celkem dvanáct lůžek, tři křesla na reflexoterapii a salon pro masáže hlavy a ošetření vlasové pokožky. Každá z terapeutických místností může mít jinou teplotu a může v ní znít jiná hudba. To bývá velký problém jiných spa, že hudba, kterou tam pouští, vůbec nekoresponduje s filozofií toho, co tam dělají.
Jak kvalitní bude personál?
Všechny terapeutky Taman Sari mají školu certifikovanou indonéskou vládou, to je základ. Pak tu samozřejmě hrají roli zkušenosti a osobnostní předpoklady – například schopnost osvojit si evropskou etiketu. Na začátku budeme mít deset špičkových terapeutek, tři z nich jsou schopny poskytovat i ty nejnáročnější procedury, k nimž jsou zapotřebí hluboké znalosti tradiční jávské medicíny.
Kolik klient za takové služby zaplatí?
Zhruba mezi třemi a čtyřmi tisíci korun za hodinový rituál, na detailech našeho „menu“ stále pracujeme. Cena je srovnatelná se spa v některých pražských 5* hotelech, ten zážitek je ovšem ve zcela jiné dimenzi.
