Gabriela Teissing, šéfka české technologické společnosti Creative Dock Group, která působí v pěti zemích světa, se ohlíží za svojí kariérou a nabízí 10 nejdůležitějších bodů, které si během své cesty uvědomila a o kterých říká, že by jí ušetřily spoustu starostí i času, kdyby o nich věděla dřív.
1. Leadership se nestane přes noc, je to cesta
„Jsem akční typ. Když se něco děje, jsem ve svém živlu. Když se nic neděje, začnu vymýšlet blbosti. Miluju nastavování věcí, cestu z chaosu do systému. Jenže pak přijde fáze, kdy už všechno celkem jede, lidi ví, co mají dělat a já začnu trpět. Takže posunu hranici, přiberu další odpovědnost, novou roli, další výzvu. A než se naděju, už to není jen jeden tým, ale celé oddělení. Pak druhé. Pak celá firma.
A pak zjistíte, že jste vlastně lídr. Ne proto, že jste to plánovali, ale protože jste ten, komu to celé zůstalo v rukách. A když založíte vlastní firmu, což já párkrát udělala, tak to pak děláte všechno, od uklízečky po CEO. Leadership se mi nestal přes noc, přišel, aniž bych si za ním šla, nebo o něm uvažovala. Pro mě vedení lidí není funkce, ale důsledek, když něco fakt chcete posunout dál,” říká Gabriela Teissing, která už třetím rokem působí jako CEO Creative Dock Group.
2. Jak být dobrým šéfem
„Dřív jsem měla pocit, že když mám energii, směr a chuť věci dělat, ostatní se prostě chytí. Že leadership je o vizi, inspiraci a tahu na branku. Jenže postupem času jsem zjistila, že to není štafeta. Lidé si nepředávají vaši pochodeň, ale potřebují, abyste běželi vedle nich. Pro mě je vedení lidí hlavně o komunikaci. O tom být dostupná, ne pořád přítomná. Být u toho, ne rozhodovat každou blbost.
Není to ani o hledání dokonalých lidí, protože dokonalí nejsme nikdo. Je to o tom poznat, v čem je kdo silný, a pomáhat mu v tom růst. Dávat podporu, ale zároveň být důsledná. Rozhodnutí samo o sobě nic neřeší, musíte ho dotáhnout. Taky už vím, že mluvit jasně a jednoduše není banalita. Je to polovina práce. Používat věty, kterým každý rozumí, a říkat je pořád dokola, aby všichni opravdu věděli, proč něco děláme a kam jdeme.
Dřív jsem předpokládala, že lidé vidí svět jako já, že chtějí svobodu, riziko, dobrodružství. Ale ne každý to tak má. Hodně z nás potřebuje hlavně pocit bezpečí. Jasné mantinely, vysvětlení, kontext. Proto je leadership pro mě dnes víc o přítomnosti než o vizi. O tom být s lidmi, i když už vám v hlavě běží tři nové projekty.”
3. Šéfa nemusí každý milovat
„Pochopila jsem, že ne každý chce pracovat s Gábinou. Zní to banálně, ale mě to kdysi fakt překvapilo. Myslela jsem si, že když jsem pracovitá, mám výsledky a energii, jsem sympatická, tak to půjde samo. Jenže lidi jsou různí. A mají různé představy o tom, s kým chtějí pracovat.
Několikrát se mi stalo, že když jsem přebírala tým nebo firmu, přišly nepříjemné komentáře: „Jestli si myslíš, že tady něco změníš, tak se pleteš. Jsi jen další blondýna v řadě.“ Nebo: „Čekal bych, že tahle firma vybere někoho silnějšího.“ Ty věty si pamatuju dodnes. Ne proto, že by mě definovaly, ale protože mě naučily, jak někteří lidé reagují, když přijdete s energií a změnou. Někdy jen potřebují čas a jistotu, že to, co říkáte, myslíte vážně. A že se nezhroutíte na první překážce.
Zvykla jsem si, že muži často na začátku neví, jak se k ženě-lídrovi vlastně chovat. Ještě to nezažili, nikdy nepracovali pro ženu, tak zkouší, jak moc „ženský“ nebo „šéfovský“ to bude. Dnes už vím, že vedení není o tom, aby vás všichni milovali. Je to o respektu, o důvěře a o tom, že si najdete pár lidí, se kterými to táhnete klidně roky.”
4. Jak říct ne
„Říkat „ne“ není pro každého. Někteří lidé nesnášejí konflikt tak moc, že udělají cokoliv, jen aby se mu vyhnuli. Já s konfliktem problém nemám, ale trvalo mi dlouho naučit se říkat „ne“ tak, aby mělo váhu a ne pachuť. Nevypadat u toho vzdorovitě, nečervenat se, nešeptat. Říct „ne“klidně, srozumitelně, s respektem.
A ideálně odmítnout, ale vůbec nevyslovit „ne“. To je vyšší level. Slovo ne„ zavírá dveře. V lidech vyvolá dojem, že se proti nim vymezujete, někdy dokonce konflikt. Takže umění říkat „ne“ bez konfliktu je podle mě jedna z nejdůležitějších dovedností v životě, nejen v byznysu. Chce to ale vyzrálost, kterou ne vždycky v sobě objevím.”
5. Chyby jsou v pořádku
„V životě jsem udělala tolik chyb, že bych z nich mohla postavit silnici první kategorie. Moje cesta je dlážděná omyly, nebo spíš lemovaná patníky, které mi ukazují, kam jít dál. Každá chyba mě posunula. Někdy pomalu, někdy bolestivě, někdy s rachotem. Často se stalo, že jsem si říkala: „Tak tohle byla fakt blbost, Gabi, bravo.“ A za pár měsíců se ukázalo, že to byla jedna z nejlepších věcí, co mě potkaly.
Chyby mají všechny možné podoby: špatné rozhodnutí, něco jsem přehlédla, něco jsem nezvládla, něco jsem prostě zkazila. Někdy to stálo dost peněz, jindy nervy, vrásky nebo důvěru. Ale všechny mě naučily víc než jakákoliv moje „správná“ rozhodnutí a úspěchy. Bez chyb není úspěch. Bez nich bych byla poloviční člověk, nebyla bych, kdo jsem. A nerostla bych.”
6. Jak zbytečně netlačit
„V tomhle jsem se musela naučit jednu zásadní věc: nemůžu posuzovat ostatní podle sebe. Já mám posunutou hranici výdrže a odolnosti. Nevím, jestli je to dar, někdy si myslím, že spíš porucha. Jsem trochu jako pružina, natahuju se, natahuju, až vystřelím. A pak padnu. Umím jet dlouho. Ale neumím brzdit včas. Takže se často vyčerpám. Dneska vím, že to není známka síly, ale spíš špatného zacházení se svými silami.
A že každý má tu hranici jinde. Někdo vydrží týdny, někdo dny, někdo odpadne po jednom náročném sprintu a všechno z toho je v pořádku. Práce je totiž běh na dlouhou trať a podle toho musíme zacházet s vlastními silami a energií.
Mám jedno vodítko. Když se mi nechce do práce tak, že mě z toho bolí hlava nebo žaludek, vím, že je zle. To není jen: „Nechce se mi“. To je tělo, které říká: „Zastav, prosím.“ A v tu chvíli pomáhá jediná věc – pauza. Nadechnout se, nabrat energii, poodstoupit. Protože unavený člověk nevidí realitu, jen stíny a negativitu. Takže ano, tlak na výkon je zdravý, dokud vás posouvá. V momentě, kdy vás začne bolet, už vás nežene dopředu. Jen vás tlačí ke zdi.”
7. Sebepéče i v tom největším stresu
„Jsem starý Tyršovec. Věřím, že člověk musí pečovat o tělo i o duši, jedno bez druhého prostě dlouho nevydrží. Každý den dělám něco fyzického. Nezáleží na počasí ani ročním období, vždycky si něco najdu. Miluju pestrost, ale jedna věc zůstává stálá: klasické pilates, k tomu běh, výšlapy, tenis, kolo. V zimě lyže a skialpy. A když potřebuji úplně vypnout hlavu, nořím se do ledové vody. Ta kombinace je trochu extrémní, ale asi taková prostě jsem.
Stejně poctivě trénuju i hlavu. Občas zajdu k psycholožce, čtu filozofické knihy a pak si nad jedním odstavcem přemýšlím třeba tři dny. Snažím se chápat své emoce, reakce i limity. Je to takový mentální strečink. A když přijde velký shon, mám jedno pravidlo: určím si tři nejdůležitější věci a všechno ostatní nechám být. Protože jak se mi v životě potvrdilo mnohokrát – nikdy to není tak horké, jak se zdá.”
8. Neztrácet kontakt se světem
„Technologie se vyvíjejí tak rychle, že snaha mít absolutní přehled je předem prohraná. Vytvořila jsem si ale systém. Mám štěstí, že mám kolegy z různých oblastí – specialisté na AI, data, fintech, retail, FMCG, automotive… Díky nim mám přehled, který dává smysl, ne jen informační šum. V tomhle mi neskutečně pomáhá fakt, že jsme v Creative Docku po celém světě.
Technologie mě navíc baví, ale ne kvůli gadgetům. Sleduju je proto, že mě zajímá, jak mění chování lidí a byznysové modely. Jak rozkládají mocenské struktury, otevírají prostor novým hráčům, a jak nutí lídry zpochybňovat vlastní jistoty. A i když mám ráda inovace, věřím, že největší výzva dneška není v rychlosti, ale v interpretaci. V tom, jak technologie používáme a k čemu.“
9. Jak pomůže AI
„AI je rozšíření myšlení. Nástroj, který mi pomáhá přemýšlet rychleji, strukturovaněji a často i kreativněji. Je to můj sparing partner, který mě donutí formulovat myšlenku přesněji. Pomáhá mi formulovat problémy a společně hledat odpovědi. Ale pořád platí jedno: Na konci se spoléhám na sebe. Na svůj úsudek, zkušenost a instinkt. AI pro mě není vševědoucí orákulum. Je to chytrá pomocnice, která mi podá možnosti a já si musím vybrat, která z nich dává smysl. Občas ji zpochybním, občas si ověřím fakta jinde. Protože kritické myšlení je pořád důležitější než dokonalý algoritmus.“
10. Největší mýtus o CEO
„Úspěch je týmová disciplína. Jako ve sportu. Úspěšný sportovec má kolem sebe tým trenérů, fyzioterapeutů a lidí, kteří ho drží, když padá, a tlačí, když má ještě kam. A ve světě byznysu pořád přežívá představa, že CEO je polobůh, který všechno ví, všechno rozhoduje a táhne firmu na ramenou. Ale za úspěchem firmy nikdy nestojí jeden člověk, ale tým lidí, kteří táhnou stejným směrem. Někdo přináší energii, vizi a směr a je viditelný, ale bez ostatních by to byla jen osamělá jízda s prázdnou nádrží. CEO je ve skutečnosti dirigent, který potřebuje orchestr. Bez něj by to bylo jen mávání rukama v tichu,“ uzavírá Gabriela Teissing z Creative Dock.
