Jaromír Jech (50) roku 1999 založil společnost Wadia, specializující se na kvalitní luxusní bydlení. Hlavu si prý nejlíp pročistí při poslechu vážné hudby nebo jazzu a také při sportu, denně stráví aspoň hodinu ve fitness.
Kdysi studoval vysokou školu, chtěl být architektem, ale pak přišel listopad 1989 a on se vrhl na podnikání.
Mohl by se živit i jinak než jako developer. Má vztah k umění, znalosti z různých oborů, a navíc kultivované vystupování, které by mu mohli závidět politici i profesoři na vysokých školách. S určitou nadsázkou se dá říct, že by mohl vyučovat předmět s názvem „Jak si založit úspěšnou firmu, a nepostavit si peníze na první místo v životě“.
Proč vás lákala zrovna architektura?
Vždycky jsem chtěl malovat, kreslit… Tuším, že už v mateřské školce jsem vyhrál nějakou okresní soutěž v kreslení.
A víte ještě, co na tom výkresu bylo?
Nějací panďuláčci jdoucí přes přechod. Myslím, že moje maminka je ještě někde má. Každopádně dál se s mým kreslením nic nestalo, je mnoho talentovanějších lidí, než jsem já. Dneska jsem dokonce rád, že jsem tu architekturu nevystudoval. Vidím kolem sebe hromadu skvělých architektů, ať už v Čechách, nebo v zahraničí, takže raději s těmi bezvadnými lidmi spolupracuji. Já jako developer se nikdy nebudu snažit být architektem projektu, naším úkolem je vdechnout těm projektům život, dát jim smysl, pointu.
Takže nelitujete, že jste si kvůli podnikání nedodělal vysokou?
Z pohledu padesátiletého muže musím říct, že je vždy dobré studovat. Nedovedu si představit, že by mé tři děti udělaly to, co kdysi já. Jenže dnes je jiná doba než před čtvrt stoletím, tehdy člověk musel chytit příležitost a rozjet podnikání naplno. Já už měl tenkrát i rodinu, a tak šla studia stranou. Mám sedmadvacetiletou dceru a dvacetiletá dvojčata a vždycky jsem se je snažil přimět, aby kromě studií také pracovaly. Pokud má být někdo dobrý ve svém oboru, musí poznat práci toho nejméně kvalifikovaného budoucího zaměstnance. Když člověk nesedí jen u počítače a projde budoucím podnikem od skladníka přes výrobu, hodně tím získá.
Když někde v Praze rekonstruujete dům, taky vezmete do ruky cihlu a zašpiníte si ruce?
Ano, to mě baví! Ne že bych fušoval odborníkům do řemesla, ale nesedět jen u stolu, moci jít na stavbu, udělat něco rukama, to je to, co mě láká. Vzniká nám pod rukama něco s trvalou hodnotou. Není to jen něco, co se dá vymazat klávesou delete. Chodíte kolem staveb, které tu budou možná ještě za sto let, a to je příjemné.
Proč jste ve Wadii od určité doby přestali dělat desítky bytů a zaměřili se jen na menší množství těch luxusních? Někdo by to považoval za podnikatelský nerozum. Takových peněz jste mohli vydělat!
My jsme se v jedné chvíli dostali do fáze, kdy jsme stavěli a prodávali jednu až dvě stovky bytů ročně. Najednou jsem si uvědomil, že nás ta práce přestává bavit. Že se to stává standardizovanou činností, na kterou se díváte jen přes výnosy. A tak jsme se od toho odpoutali a věnujeme se jen těm takzvaným butikovým projektům.
S čím se nejvíc potýkáte, co vás trápí?
Nejsou lidé, chybí kvalifikovaní řemeslníci a je to tím, jak u nás už pár let vypadá učňovské školství. Všechno ostatní není problém, máme kvalitní stavební materiály, technologie, software, ale vzdělaní šikovní lidé, kteří dům postaví, zrekonstruují, to je obrovská potíž. My je zatím ještě máme, celá léta spolupracujeme s prověřenými firmami, dalo by se říct rodinnými, které jsou tu po generace a mají skvělé odborníky. Ale jak to bude dál, opravdu nevím. Ve Wadii pracujeme s nejkvalitnějšími materiály nebo elektronikou, které těžko můžeme svěřit do rukou někoho nekvalifikovaného nebo v rychlosti zaučeného. Ale ono to souvisí s problémy celého našeho školství. Učitelé jsou placeni podobně jako přidavači na stavbách. Školství je okrajový obor jen v zemích, které si neváží své budoucnosti.
A jak je to v Praze se stavebními místy nebo domy k rekonstrukci? Těch je dost?
I s nimi je problém, protože Praha je v současné době zastavěná. Nám to zatím funguje, i když hůř. V Čechách jsme na vrcholu cenové bubliny, která se tu vyrobila kvůli našim politikům, takže dnes zajistit akvizici něčeho zajímavého je těžké. Všichni si za pozemky nebo stavby před rekonstrukcí říkají ceny, které jsou nemyslitelné.
Vy jste navíc ještě pověstný tím, že hledáte místa s příběhem…
Každé místo má svůj příběh, takže my to děláme spíš obráceně. Vytipujeme místo, které má, jak já říkám, nějakou pointu, a pak k němu buď sami, nebo s historiky dohledáme jeho dějiny. Bez toho by nás to nebavilo a i pro klienty je skvělá přidaná hodnota, když znají příběh domu, ve kterém bydlí. Třeba na místě Rezidence Lannova, v níž sídlí Wadia, byl kdysi útulek pro padlé ženy. Náš projekt Divadelní 24 zase stojí na prvním kamenném nábřeží v Praze a v objektu Betlémská 1 jsme objevili sloupy dávné kavárny. Teď rekonstruujeme domy mezi ulicemi Divadelní a Karoliny Světlé. Jednomu z nich, o němž jsou první zmínky někdy z třináctého století, se říkalo U Dvou vokounků. Všichni si myslí, že šlo o ryby nebo rybáře, když jsme u vltavského nábřeží, ale vůbec ne. Vokounkové byli bratři a měli tam řeznictví.
Věříte na to, čemu se říká genius loci nebo dnes ještě častěji energie místa?
Na to dám čím dál víc. Je to souhra pocitů, zkušeností, nějaký x-tý smysl. Někdy jsem se ocitl na místě, kde jsem se necítil příjemně, na druhou stranu jsou taková, kde je vám okamžitě dobře, ustelete si a hned usnete. My stavíme v místech, kde stavět chceme. A chceme stavět tam, kde bychom si sami pro sebe něco postavili. Děláme to tak, jako bychom to dělali pro sebe.
Během podnikání jste nasbíral hodně zkušeností. Je nějaká zásada, kterou máte pořád na mysli?
Ano, jakékoli zapálení do čehokoli je třeba nechat přes noc vychladnout, rozhodnutí je dobré odložit na druhý den. Mnohokrát se mi stalo, že jsem se nechal unést a jednal rychle a ukvapeně. Svým dětem říkám: vždycky je třeba si všechno pořádně rozmyslet, vyspat se na to.
A postavil jste jim kvalitní luxusní bydlení?
Domu pro rodinu jsem dal péči, jsou ale drobnosti, které bych udělal jinak. Například před deseti lety se dostalo do povědomí nás ve stavebnictví vše, co se týká úspory energie a inteligentních domů. Abychom mohli tyto systémy nabízet, museli jsme se s nimi seznámit. Udělal jsem ze sebe pokusnou laboratorní myšku a nejdřív jsem všechno aplikoval u nás doma. No, teď má žena v žertu říká, že se se mnou nemůže ani rozvést, protože co by pak dělala sama v domě, který čas od času musím resetovat jako počítač. Takže to bych určitě udělal jinak. Inteligentní domy mají jistě budoucnost, na druhou stranu ty systémy jsou zatím v plenkách, nevyzkoušené. Nad tím jsem se měl zamyslet víc než jednu noc.
