Nejvzácnějším zdrojem už není ropa, ale data. Kdo vydělá na bohatství, které není vidět?
Představte si svět, ve kterém dostanete zaplaceno za to, že jste postovali fotografii z rodinné oslavy nebo status o zlomené a uzdravené tlapce vašeho psa. Zní vám to jako utopické science fiction? Pak vězte, že o podobných scénářích už se v zákulisí Silicon Valley vedou rozhovory jako o jedné z možností, která by mohla být odpovědí na čím dál neudržitelnější situaci ohledně monopolu datových mogulů. Mezi ty, které se stávají terčem nejčastější kritiky, patří platformy sociálních sítí a vyhledávačů, jako jsou například Facebook, Instagram, Twitter, Google, YouTube, od nichž se začali odvracet někteří inzerenti, dokud svou tržní politiku, která podle některých začíná připomínat vykořisťování, nezmění.
Na začátku října pak výbor amerického Kongresu vydal zprávu, v níž se zabývá vyšetřováním velkých IT firem (Amazon, Apple, Facebook a Google), jejich chováním na trhu a hrubým porušováním antimonopolních zákonů. Není to příjemné čtení a jistě by to patřilo mezi horké zprávy, kdyby svět nepálila pandemie a další akutní problémy. Silicon Valley bylo až dosud snovou továrnou na peníze, kterých se v tomto technologickém ráji dařilo vydělávat zcela bezprecedentní množství za bezprecedentně krátkou dobu. Je možné, že rajským dnům v křemíkovém údolí začíná pomalu zvonit hrana a že se o své obrovské zisky budou technologičtí mogulové muset dělit s těmi, kdo jim nejen pomáhají tvořit obsah, ale také jim dovolují sbírat nepředstavitelné množství dat o svém životě, na nichž pak nehorázně bohatnou. Ano, mluvíme o vás – úvahy, že byste za své užívání sociálních sítí měli být placeni, začínají být čím dál odůvodněnější. Důvodů pro takové úvahy je však víc než jen ekonomická spravedlnost, férový byznys či autorská práva. Když označujete přítele na fotce z narozeninového mejdanu, když říkáte, aby ztlumila světla, když píšete recenzi na bistro, ve kterém jste si včera dali výborné vejce Benedikt, vytváříte data, která technologické společnosti spolu s milionem podobných uživatelských zkušeností sbírají, zpracovávají a prodávají svým zákazníkům. Jejich argumentem je, že vy za to máte služby zdarma. Jenže tyto služby už dávno nejsou připravované na míru vám, ale platícím zákazníkům, a generují takové zisky, že i pro hodně bohaté lidi jsou ta čísla vlastně nepředstavitelná. Proto některé hlasy tvrdí, že přišel čas se o ten obří koláč podělit.
Superhrdinové, kteří zklamali
Étos internetových vizionářů z osmdesátých a devadesátých let minulého století byl takový, že informace mají být zdarma, veškerý internetový obsah má být zdarma. Možná to bylo způsobeno tím, že velké procento těch, kteří se u zrodu internetové kultury v té době ocitli, byli dětmi bývalých kalifornských hippies, takže k takovému postoji byli odmalička vedeni. Jaron Lanier, spolutvůrce virtuální reality, vizionář a spolupracovník Microsoftu, dokonce tvrdí, že všichni tenkrát věřili, že připravují lepší svět: „Panovalo nezlomné přesvědčení, že všechno na internetu bude zadarmo a že volná a svobodná výměna informací zlepší život všech lidí. Už dlouho je jasné, že jsme se spletli a že jsme udělali hodně chyb. Ani ne tak z nedostatku zamyšlení, jako spíš z téměř ideologického upínání se na dvě neslučitelné věci. Za prvé, fanatické přesvědčení, že obsah musí být zdarma. Za druhé se ale zároveň začal vytvářet jakýsi kult podnikatelů ze Silicon Valley. Tihle magičtí, speciální a povznesení nadlidé měli svou geniální brilantností měnit vývoj událostí. Když chcete podnikatelské superhrdiny a zároveň mít všechno zdarma, moc možností vám nezbývá. Dojdete k modelu, který máme dnes: kdykoli jsou na internetu dva lidé v kontaktu, je to placené třetí stranou, která si za to vymiňuje právo manipulovat chování těch dvou lidí.“ Jinými slovy, podmínky a podoba online platforem jsou přizpůsobené tomu, kdo platí, ne těm, kdo je užívá.
Internetoví mágové měli leckdy víc štěstí než rozumu (v podstatě všechny velké firmy jako Facebook, Apple či Twitter mají svůj zakladatelský příběh plný zrad, podrazů a soudních sporů), přesto se superhrdinského eposu drželi zuby nehty, mnozí na něm frčeli a frčí opojeni mocí. Steve Jobs mluvil o tom, že „otřásá vesmírem“: superhrdinský kult u mladých, ambiciózních, chytrých mužů a chlapců (žen bylo opravdu minimum), kteří měli vhled do světa, jemuž skoro nikdo nerozuměl a přitom měl již brzy ovládnout život úplně každého člověka, samozřejmě dopadl na velmi úrodnou půdu nezralých a nepřipravených eg.
Původní idea byla taková, že internet bude minimalistický, syrový nástroj – proto zde od začátku nevznikaly pečlivě ty nástroje, které by reprezentovaly skutečné tvůrce. Neexistoval koncept členství, identity, autorství. Komerční řešení, která by uznávala původní tvůrce fotografií, textů, hudby, nápadů…, nebyla implementována, všechno mělo zůstat osekané na minimum. Podle Laniera právě zde webový protokol spáchal svůj prvotní hřích, který se dnes jen těžko napravuje: „Nezaváděly se zpětné odkazy. Nikdo nevěděl, odkud přesně obsah pochází, a tvůrci tak neměli možnost akumulovat osobní úspěchy a výsledky.“
Z této kultury vznikl i dnešní model, kdy nám nepřipadá divné, že sociální sítě, vyhledávače a portály žijí z obsahu, který vytvořil někdo jiný. To by možná tak nevadilo, kdyby IT mogulové nevydělávali obrovské sumy peněz, zatímco tvůrci jako novináři, jejichž titulky a odkazy portály i sociální sítě sdílejí, ale i masa uživatelů, kteří sdílejí své fotografie, videa a texty, z toho neměli vůbec nic. Ba co víc, uživatelé slouží ke sběru dat, jež jsou prodávána třetím stranám, které je pak využívají, aby inzercí či dezinformacemi měnili chování uživatelů.
Data jako práce
Z výše uvedených důvodů vzniklo hnutí Data As Labor, které začíná uvažovat o možnostech, jak by skuteční tvůrci mohli – a měli – vydělávat. Mogulové v Silicon Valley si zvykli dívat se na data jako na kapitál, který je jim volně k dispozici. Za vytvořením veškerých dat na internetu však někdo stojí, třeba už jen tím, že dovoluje být sledován. Někteří kritici nevidí na sledování chování uživatelů nic špatného – potíž je v tom, že o míře tohoto sledování uživatelé většinou ani nevědí a že z tohoto sledování plynou velké peníze, ze kterých sledovaní nemají vůbec nic, přestože jsou hlavní částí řetězce.
Data As Labor jdou ve svých teoriích a představách dál než formy placené spolupráce, jak ji známe od influencerů, kteří doporučují svým sledujícím produkty, za což jsou placeni konkrétní firmou. Vezmeme-li to do důsledku, influenceři také používají určitá data jako kapitál, protože jejich kanál je sice z části živí obsahem, který sami vytvářejí, nicméně z části žije díky příspěvkům, komentářům a sdílením uživatelů, kteří to dělají zdarma.
Mnoho pochodů a subjektů na internetu využívá práce druhých zcela zdarma, aniž si to vůbec uvědomujeme. Programátoři se mnoho let zabývali tím, jak vytvořit online překladače, až výzkumníci z IBM přišli v devadesátých letech s nápadem, který konečně fungoval: využít obrovské sumy volně dostupných dat pomocí masivních statistických korelací pomocí toho, co již přeloženo bylo. Google a Microsoft tak začaly nabízet tuto službu zdarma v podobě překladačů (čímž si přitáhly a udržely uživatele, na kterých pak masivně vydělaly jinak), což snížilo poptávku po službách profesionálních překladatelů na desetinu. Lanier, jako jeden z mozků za Data As Labor, k tomu říká: „Když se na to podíváte povrchně, řeknete si možná: Jejich škoda, ale jejich ekonomický segment se prostě stal překonaný roboty. Jenže když se podíváte pod povrch, vidíte, že jazyk se každý den mění a vyvíjí. Jsou tu nové veřejné události, nová pop-kultura, nové memy, nový slang, takže musíme od těch, kteří překládají, každý den krást desítky milionů překladů nových frází, aby internetové překladače mohly zůstat aktuální. Na jedné straně jim říkáme, že jsou zastaralí, že nemůžou dostat zaplaceno, protože jejich práci odvádí robot. Na straně druhé ale potřebujeme krást data přímo od nich, abychom tuhle iluzi mohli udržet. A to je od základů nepoctivé a zvrhlé.“
Mohlo by to vypadat jako okrajová diskuse – až na to, že za chvíli budeme v roli jazykových překladatelů skoro všichni. Většinu naší práce zastanou roboti. I to je jeden z důvodů, proč se v poslední době začíná skloňovat termín „univerzální základní příjem“, u kterého nejde o to, že by se peníze rozdávaly líným, ale mimo jiné o to, že by lidé bez práce, kterou jim vzali roboti, mohli i nadále udržovat ekonomiku v chodu.
Hnutí Data As Labor věří, že když budeme poctivější v tom, kudy, jak a proč tečou peníze v online prostředí, zjistíme, že lidé, kteří vypadají jako lenoši, vytvářejí obsah, na kterém nehorázným způsobem bohatne jen hrstka chytráků. Mnoho lidí by se mohlo přesunout do práce v datovém prostředí místo toho, aby se jim tvrdilo, že jsou už dávno nahrazeni roboty, a tedy nepotřební.
Nové modely
Kromě influencerů, kteří nyní zčásti zastávají funkci reklamních stránek z časopisů, se začínají objevovat i nové modely vydělávání peněz, které jsou určené pro jednotlivce, a ne pro nadnárodní korporátní společnosti. Přibývá pomalu crowdfundingových stránek jako Hithit.cz nebo Kickstarter.com, zaměřených na jednotlivé projekty, na které se veřejnost skládá. Objevují se portály typu Patreon.com, které se staly útočištěm pro kreativní lidi, kde mohou nabízet svou tvorbu za pravidelné mecenášské příspěvky, z nichž Patreonu připadne poměrný poplatek. Za ten poskytují nejen důvěryhodné zázemí a značku, ale též třeba platební bránu, takže zpěváci, autoři textů, trenéři, filmaři, kreslíři a stovky dalších profesí se mohou soustředit na obsah a neztrácejí energii v provozních problémech, které by musel řešit každý z tisíců tvůrců sám, ale takhle byly řešeny jen jednou a pro všechny. Na domovské stránce Patreon se rozhodli bez skrupulí uhodit hřebíček na hlavičku: „Systém pro kreativní lidi nefunguje. Dává přednost algoritmům před nápady. Kvantitě před kvalitou. Tomu, co se prodává snadno, před tím, co je dobré. Penězům, značkám a úplně všemu ostatnímu před lidmi, kteří něco skutečně tvoří. Lidi říkají, že takhle to prostě je. My říkáme: Na to serem! Dejme přednost kreativitě před vším ostatním.“
Podobnou funkci plní portál Substack.com, určený převážně pro píšící lidi, mnohé z nich profesionálně. Substack využívají novináři, kteří již nechtěli psát v čím dál rozředěnějších médiích čím dál rozředěnější články. Substack jim umožňuje vydávat vlastně noviny jednoho člověka. Existují lidé, kteří si beztak kupují určité médium z velké části kvůli jednomu či dvěma osobnostem, jež do něj píší, a pokud se zrovna jejich osobnost rozhodne odejít na volnou nohu, na Substack mají možnost si předplatit pravidelný obsah od jednoho konkrétního novináře. Ti většinou produkují nějaký obsah zdarma a nějaký placený, nicméně v článcích a newsletterech se neobjevují žádné reklamy. Autoři žijí čistě z dobrovolných příspěvků a předplatného, z čehož jde desetina portálu, který kromě zastřešení nabízí i služby jako právní servis (tato služba je zatím k dispozici pouze ve Spojených státech). Veškerý obsah patří autorům. Podaří-li se autorům přilákat pár tisíc lidí, kteří jsou ochotni zaplatit pět dolarů měsíčně, mohou si přijít na sto tisíc dolarů ročně. Jeden ze zakladatelů, Hamish McKenzie, toto číslo doplňuje komentářem: „Není to jednoduché, chce to čas, oddanost a péči. Ale je to dosažitelné. Teď jako nikdy předtím!“
připravila Laura Crowe
