Na jaře 2021 vychází v sérii Louis Vuitton Travel book, která obsahuje ilustrace od umělců z celého světa, tři nové tituly. Italská ilustrátorka Gabriella Giandelli představuje oslnivou Austrálii v dechberoucích barvách, belgický ilustrátor Ever Meulen s důvtipem a energií přibližuje Brusel, který se mu stal adoptivním domovem, zatímco nigerijská umělkyně Otobong Nkanga vykresluje obrovskou metropoli Šanghaj v neotřelé kombinaci lidskosti, rostlinného naturelu a minerálů.
Edice Louis Vuitton Travel Book je pozvánkou na skutečné i virtuální cesty, obohacené o intelektuální stimulaci a výjimečné okamžiky. Na stránkách těchto publikací naleznete ilustrace renomovaných umělců i rodících se talentů, kteří vyprávějí příběhy měst a zemí, jež navštívili. Dozvíme se něco o rozmanité architektuře, speciální atmosféře těchto míst i životě lidí, kteří zde žijí. Louis Vuitton Travel Book navazuje na úspěšnou edici Louis Vuitton Camets de Voyage, která bezmála 20 let přinášela městská dobrodružství z pohledu několika výjimečných ilustrátorů a akvarelistů. Edice Travel Book nabízí novou a moderní vizi cestování a zaměřuje se na divoká a odlehlá místa, stejně jako na metropole, které nikdy nespí. Každý z umělců vykresluje místo, které mu dosud nebylo známé. Díky tomu, že umělec místo nezná, vnímá jej ostřeji nebo je stimulován potěšením ze znovuobjevování. Vize místa jako prázdného plátna či nepopsaného listu dává vzniknout komentářům, které mohou být popisné, něžné, satirické či pitoreskní.
Umělci jdou však až za hranice obrazu, a tak tyto cestovní deníky sahají daleko za bohaté estetické horizonty umění. Vyobrazené kreativní světy jsou velmi rozmanité: během svých cest umělci z nejrůznějších koutů světa bez tvůrčího omezení vyjadřují a dělí se o svůj pohled na dané místo prostřednictvím kresby, malby, koláže, moderního umění, ilustrací, komiksů či manga stylu. Některé z originálních prací, ve figurativní i abstraktní podobě, které se zrodily právě na těchto cestách, značka Louis Vuitton zakoupila. Stanou se součástí sbírky moderního umění tohoto módního domu a rozšíří jí o další pohledy na svět kolem nás.
Každý z nových titulů bude k dispozici v limitované sérii 30 číslovaných kusů s podpisem umělce ve vybraných buticích Louis Vuitton. Od května 2021 najdete na adrese louisvuitton.com a Youtube kanálu Louis Vuitton video rozhovory s umělci.
GABRIELLA GIANDELLI AUSTRALIA
Gabriella Giandelli byla samotářským a stydlivým dítětem. Útěchu našla v kreslení a vytvořila svůj osobní deník s názvem Il mondo di Gabri. Vyobrazila v něm nejrůznější objekty s výraznou inklinací k módě. Stránky zaplnila podobiznami fantaskních modelů a originálních klobouků v barvách duhy. Narodila se v Miláně v roce 1963.
Jednou dostala k vánocům krabici s barevnými pastelkami, které jí zpřístupnily svět, o němž dosud jen snila. „Jsem přesvědčena o tom, že kdybych byla nedostala tu krabici s pastelkami, nikdy bych si kreslení tolik nezamilovala,“ říká Gabriella. Barvy začaly udávat tep jejím výtvorům a staly se jejich duší. Ačkoli to bylo někdy unavující, vášeň, kterou vtiskla do svých kreseb, jí byla hnacím motorem, protože oživovala její vlastní svět: rozsáhlé barevné bloky v kombinaci s jemně vykreslenými křivkami. „Ztělesněním kreslení jsou pro mě barevné pastelky,“ říká umělkyně. „Hovoří stejným jazykem jako já. Ostatní techniky moc dobře neovládám a trochu mě děsí.“ Její příběhy, které začala tvořit ve věku 10 let, se jaksi přirozeně přetvořily v komiks, aniž by jí tato technika byla předtím známá. Výrazně jí ovlivnilo setkání s ilustrátorem Lonrenzem Mattottim, které jí otevřelo cestu do spirituálního světa kreseb, vizí, obrazů, symbolů i paranoie. V tomto bodě si uvědomila, že zde leží její cesta. Vystudovala Istituto Statale d’Arte v Miláně a milánskou Scuola Civica di Cinema Luchino Visconti („Film je umělecký prostředek, který ze mě dokáže dostat nejvíce emocí”). Zachovala si však vnitřní nezávislost a k filmu se, po nastudování základních znalostí a principů, obrátila zády. Studium užitého designu, příprava na natáčení scénářů a psaní jí pomohly lépe vyprávět své příběhy. Ještě před ukončením studií bylo několik jejích krátkých grafických příběhů otištěno.
První humorné album vyšlo v roce 1984 a vyšvihlo ji na pozici jedné z nejtalentovanějších evropských umělkyň na tomto poli. Proslula díky sérii Milo, jejíž hlavní postavou je mladý králík, která byla adaptována v televizní podobě v Itálii a Francii. Její nejnovější grafická novela s názvem Interiorae, vypráví příběh o záhadách, které jsou skryté uvnitř každého z nás. Používá techniku panelových sekvencí, kde se sny a vize prolínají do neustále se měnícího reálného světa. Čerpá inspiraci z výmarského období, doby fascinace umělci, a její postavy mají typickou podobu.
Její práci i způsob kreslení výrazně ovlivnila cesta do New Yorku. Autorčino dílo se stalo realističtějším, podrobnějším a spletitějším. „Mým prvním zážitkem ve městě byla sněhová bouře,“ říká autorka. „Fascinovala mě a podněcovala mou představivost.“ Uprostřed tohoto tichého světa jsou pevně vtisknuty její postavy, trochu připomínající dílo Piera della Francescy či Paola Uccella. S lyrickým půvabem vyobrazuje nehmatatelnou realitu vyprávějící o věčném lidském osamění. Z jejího světa, prostoupeného snovou a poetickou dimenzí, vyvěrá trýznivá idea ubíhajícího času. Snový svět podle Giandelliové otevírá široké možnosti interpretace a dovoluje jí přeskakovat mezi jednotlivými liniemi. Imaginativní síla její vlastní osamělosti pak dává průchod kráse i kouzlu jejího díla.
EVER MEULEN BRUSSELS
Abychom plně pochopili Evera Meulena, musíme se vydat po cestě, která mu byla v mládí tak známá. Spojuje Kortrijk s Brugami a prochází přes malou západoflanderskou vesnici Kuurne, kde se v roce 1946 narodil. Zde strávil mladý Eddy Vermeulen tolik šťastných chvil pozorováním „těch krásných amerických aut z 50. let“, která tudy cestou na pobřeží projížděla. Fascinoval ho každý jednotlivý aspekt jejich královského vzhledu, a aby si je lépe zapamatoval, začal je kreslit do skicáře. Když se zrovna nenacházel na své pozorovatelně, hltal Eddy komiksy předních autorů — jako Hergé, Franquin, Edgar P. Jacobs, Jean Graton a další — a napodoboval je. V sedmi letech vyhrál místní kreslířskou soutěž, tématem vítězného díla byla bitva u Lys v Kuurne, kde bojovali belgické jednotky s invazí Němců během 2. světové války.
„Díky výhře v této soutěži jsem si uvědomil, že by se kreslení mohlo stát mou profesí, navzdory faktu, že pocházím z rodiny s nulovými uměleckými sklony.“ Toto spontánní zjištění nabralo nový směr, když Eddy ve věku 12 let poprvé navštívil Brusel – „byl živoucí, městský, pestrý, moderní, multilingvální a multikulturální“ – a seznámil se s jeho obdivovanou ikonou, moderním Atomiem. Tato ocelová skulptura, zobrazující molekulu železa v obřím měřítku se sedmi dráhami pokrytými hliníkem, byla zlatým hřebem Světové výstavy v roce 1958. „Pohled na Atomium, zářící proti blankytné obloze bez poskvrnky, byl pro mě nezapomenutelným zážitkem.“
Eddy studoval kresbu na École Supérieure des Arts Saint‑Luc, nejprve v Gentu, a od roku 1967 na kampusu v Bruselu, městě, které se stalo jeho domovem. „Zapsal jsem se na večerní lekce kresby uhlem podle živých modelů. Kreslil jsem doslova od rána do večera. Na počátku 60. let jsem narazil na album Saula Steiberga, All in Line (1945). Jaký to byl objev! Uvědomil jsem si, že je možné kreslit i jinak, pomocí rozvolněných a ne vždy dokonale čistých linií, pohrávat si s náhodnými skvrnami pigmentu a dalšími nedostatky.“
Eddy byl pánem svého času, až nestydatě svobodný a veselý, popouštějící uzdu své vášni, ovlivněný populární hudbou, uměleckou a architektonickou avantgardou, od Kleea po Picassa, od Le Corbusiera a Franka Loyda Wrighta až k Jakovi Černichovi. Do této éry se datuje vznik jeho pseudonymu: Ever („divoké prase“ ve staré vlámštině) Meulen („mlýn“). Po dokončení studií byl vlámskou televizní sítí VRT oceněn jako „Nejlepší kreslíř komiksů“. Vojenskou službu absolvoval na postu ilustrátora pro důstojnický magazín. Následně se stal pravidelným přispěvatelem vlámského týdeníku Humo.
Meulenovy ilustrace si získaly své obdivovatele daleko za hranicemi rodné Belgie. Objevily se na obálkách mezinárodních časopisů, včetně The New Yorker, Vrij Nederland či Libération, ve formě sítotisku či na obálkách alb a publikací, jako je například Feu vert (Futuropolis, 1987), Honderd Humo Covers, 1972–1992 (Kritak / Oog & Blik, 1993), a Verve (Éditions de l’An 2 / Oog & Blik, 2006). Záběr jeho práce je velmi široký a za své celoživotní dílo získal v roce 2012 Henry van de Velde Lifetime Achievement Award. Dílo Automotiv (Champaka / Oog & Blik, 2013) oslavuje jeho celoživotní vášeň pro svět automobilů prostřednictvím náhledu do ilustrované garáže skrývající prémiové výstavní kousky, jako je Nisiov, utopický závoďák, kterého vymyslel sám Meulen jako poctu francouzskému průkopníku létání a leteckému konstruktérovi Gabrielu Voisinovi (1880–1973). „Kresba je pro mě tou nejdůležitější věcí. Definuje mě jako umělce. Linie, nic než linie tužkou nebo indickým inkoustem a papír. Cílem mých prvotních kreseb bylo zachytit čistou formu, bohatší než realita, na papír. Barvy přišly až potom a jenom někdy. Nezajímají mne příběhy. Táhnou mě zpátky. Raději kreslím svobodně.“ Eddy a Ever jsou téměř stejní. „Ever je možná trochu vrtošivější,“ vtipkuje mistr s úsměvem na tváři a očima stále zářícíma studentskou zvědavostí.
OTOBONG NKANGA SHANGHAI
Otobong Nkanga se narodila k Nigérii. Kořeny její lásky ke krajině a přírodě spadají do dětství, které strávila v Africe. Od krajiny je to jen co by kamenem dohodil k terénu a jeho geologickým vrstvám, tuto vzdálenost rezolutně a energicky překračuje. Bez ohledu na to, kam se Nkanga vydá, vždy zve své vrstevníky, aby se k ní přidali na jejích proslulých neortodoxních poutích za objevováním organického materiálu nebo zkoumáním různých kousků zemského povrchu s cílem odhalit prastaré skalní formace. Vždy se vrací zpět ke kořenům, k archeologii času, která jí oslovuje a ke které přistupuje jako aktivní pozorovatel, průzkumník a básník.
„Do sedmi let jsem žila v Nigérii, poté jsme se přestěhovali do Paříže,“ říká Nkanga a její hedvábný a zvonivý hlas přitahuje posluchače svým oslnivým zabarvením. „Moje matka byla učitelka francouzštiny a vychovala mne pevnou rukou, otec pracoval v oblasti telekomunikací. Pod ostražitým dohledem matky jsem musela ve škole tvrdě pracovat a nesměla jsem nic brát na lehkou váhu. Chodila jsem do British School of Paris, jejíž osnovy jsou téměř totožné s těmi ve Spojeném království. V tomto období jsem objevila umění ve všech jeho formách: v Rodinově muzeu a Louvru – obzvláště mne fascinovali francouzští, vlámští a holandští malíři, jako například Georges de La Tour, Ingres, Caillebotte, Pieter de Hooch a Jan van Eyck — ale také ve formě současného umění. A tak začala má přeměna v umělkyni.“ Když jí bylo 15, její rodina se vrátila zpět do Lagosu. „V 16 letech jsem se zapsala na univerzitu Obafemi Awolowo, konkrétně na Fakultu umění,“ říká. „O pouhý rok později zemřela moje matka. Vždy mě podporovala v mém snu stát se umělkyní. Cítila, že mi to umožní svobodněji se vyjádřit. Do Paříže jsem se vrátila, když mi bylo 20, a začala jsem studovat na École Nationale Supérieure des Beaux-Arts.”
Po ukončení studií Nkanga působila na Rijksakademie van Beeldende Kunsten v Amsterdamu. Získala také titul v divadelních vědách na DasArts, která je nyní součástí Academy of Theatre and Dance na Amsterdam University of the Arts. Došlo na slova její matky. Od té doby tato vizuální a performační umělkyně, fotografka, autorka instalací a filmařka zaujala na mnoha univerzitách, v mnoha městech a krajinách. Její dílo získalo mezinárodní ohlas. Během posledních 20 let se její tvorba objevila v prominentních muzeích a na bienále po celém světě. Je jako dobrotivá víla, tvořící obrazy dekonstruovaných těl a paradoxně vykresluje nová spojení. Na své cestě rozsévá rozsáhlý odkaz naplněný láskou.
V roce 2014 na bienále v Săo Paulo došlo díky jejímu vizionářskému dílu k zahájení nečekaného dialogu mezi farmáři, geology, environmentalisty a řemeslníky. V roce 2016 byla v pařížské galerii In Situ její výstava s názvem Cracks Around the Corner s tématem každodenní, hořkosladké rutina městských obyvatel a jejich opomíjeného vztahu s přírodním světem. V Číně, kde jsou její díla vystavována od roku 2005, stejně jako v zemích od Libanonu a Spojených států až po Jihoafrickou republiku a Bangladéš, se soustředila na lidskou existenci, ať již svobodnou nebo na cestě za svobodou, na její teritorialitu, až k samému jádru její podstaty. Její součástí je také postkoloniální metafyzika, umění a entropie. V jádru Nkangyny rozsáhlé a všestranné práce stojí kreslení jako konstanta a hluboce vkořeněný obdiv k umělcům, kteří žijí a pracují v moderních Antverpách. „Kresba mi pomáhá utřídit mé nápady, emoce a myšlenky,“ říká. „Pomáhá mi seřadit věci v prostoru, spojit rozličné světy a vytvořit realitu, která se následně zrodí ve formě kvaše, skulptury nebo instalace.“ Kreslení tak představuje kousek autorky samotné. Stejně jako její iniciály ON, které odkazují na svět elektroniky a vzývají k tomu, abychom začali žít společně. Prostřednictvím designu, který je jednou z linek života.
