Driftování v Laponsku na zamrzlém jezeře, řízení formule 1, hledání lanýžů v Toskánsku i oběd s pravnučkou Mony Lisy. Pokud toužíte po něčem nevšedním, Jakub Hanus je váš člověk. Jeho cestovní agentura Ricard & Bonette, zaměřená na exkluzivní automobilové eventy pořádané (nejen) po celé Evropě, nabízí víc než jen dobrodružství a superrychlá auta. Na klíč připraví dovolenou snů a zážitek na celý život. Ve své kanceláři v centru Prahy nám Jakub vypráví o nadšení, které s klienty prožívá, ale i o tom, že formuli 1 opravdu nemůže řídit každý.
Strávil jste několik let ve Švýcarsku, kde jste pracoval pro půjčovnu luxusních aut. Jak se vám tam žilo?
Švýcarsko je nádherná země, ale s lidmi je to tam trochu obtížnější. Hodně záleží na tom, kde konkrétně žijete. V německy mluvící části, kam spadá i Curych, kde jsem strávil rok života, jsou lidé otevřenější a zvyklí na cizince. V Ženevě, kde jsem také žil, je to jiné. Za prací sem dojíždí velké množství Francouzů – životní náklady ve Francii jsou totiž mnohem nižší než ve Švýcarsku, takže se Francouzům pendlování vyplatí. Do kontaktu s rodilými Ženevany jsem tak vlastně skoro nepřišel, a když ano, narazil jsem na jejich uzavřenost.
Jak jste se do Švýcarska vlastně dostal?
Náhodou. Léta jsem v Česku pracoval pro reklamní agentury a chtěl jsem změnit profesní směr. K práci s auty v Ženevě jsem se dostal přes svého současného společníka Vladana Hájka. Dopředu jsem ho upozornil, že o autech nevím vůbec nic. On se tehdy smál a říkal mi, že to nevadí, že se do nich stejně zamiluju. Když jsem ale poprvé představoval porsche klientovi, neuměl jsem ho ani nastartovat – zapalování má totiž na opačné straně než většina aut. A pak to přišlo. Poprvé se na můj pokyn pod kapotou supersportu rozvibroval neuvěřitelně silný motor a bylo to tam. Ten zvuk, nízký posed, interiér… Byly to silnější emoce, než bych čekal. V tu chvíli mi bylo jasné, že není auto jako auto. Jedno je jen dopravní prostředek, který vás doveze z bodu A do bodu B, jiné ovšem představuje určitou formu umění a zdroj zábavy. Objevil jsem, že řízení může být radost. Od té doby si ho užívám, je to jako meditace.
I řízení po Praze je meditace?
(smích) Tak to je samozřejmě spíš utrpení. Silniční doprava ve městech je nicméně podobně tragická všude na světě. Italská města jsou na tom snad nejhůř, člověk tady bojuje s úzkými uličkami a neustále na něj při tom někdo troubí nebo řve. Peklo.
Svou unikátní cestovní agenturu pro náročné zákazníky, kteří už zažili skoro vše, jste zakládali před osmi lety. Jak nápad vznikl?
Prvotní myšlenka na založení vlastního businessu kolem cestování s exkluzivními auty se zrodila už v Ženevě, ale vlastně jsem si to tehdy pořádně ani neuvědomil. Když přišla někdy v roce 2007 finanční krize, bylo jasné, že půjčování luxusních aut je zbytná záležitost. Firma, pro kterou jsem pracoval, měla 16 poboček po celém světě a všech se nastalá ekonomická situace významně dotkla. V Ženevě to naštěstí tak hrozné nebylo. Jednoho dne se mě klient, který si půjčoval luxusní auto, zeptal, kde by bylo nejlepší se s ním projet. A podobné dotazy se množily. Tak jsem si řekl, že bych se mohl v rámci firmy vrátit ke svému původnímu oboru a trochu jinak nastavit marketing. Nepůjčovat jen auta, ale lidem rovnou poradit, kam s nimi mají jet, kde si dát oběd, kde se zastavit na nejlepší kafe, kde si udělat vyhlídkovou pauzu a rozhlédnout se do krajiny. Ten nápad se firmě líbil. Začali jsme s nabídnou našich zážitkových itinerářů oslovovat korporáty, banky a jiné firmy a dělali pro ně vyjížďky na míru. Za těch pár let jsem toho hrozně moc procestoval, viděl, zažil, jedl na mnoha zajímavých místech a zjistil jsem, že mě to baví.
Takže když jste se rozhodl vrátit do Prahy, bylo jasné, co budete dělat?
Vůbec ne. Když jsme se vrátili do Česka, nic mě netlačilo rychle si najít práci. Rozkoukával jsem se tedy a zavolal už zmíněnému Vladanu Hájkovi, šli jsme spolu na kafe, a když jsem mu vyprávěl, co jsem dělal, byl nadšený. Hned ho napadlo, že si založíme agenturu, takový malý business. Pomyslel jsem si tehdy, že je to šílenství, ale stejně jsem do toho šel (smích). Tak jsme založili Ricard & Bonette, půl na půl – Vladan vložil do projektu peníze, já know-how.
Jak vypadaly začátky agentury?
Dělali jsme pro klienty výlety v supersportech po Švýcarsku a Toskánsku, ale jezdili jsme s nimi třeba i do Francie.
Umím si představit, že velkou přidanou hodnotou bylo, že jste už věděl, kam jet, co se tam dá vidět a dělat, měl jste známé. Ale jak jste ze začátku sháněli klienty?
Úplně jednoduše. Prostě jsem zvedl telefon a začal jsem obvolávat známé a ptal se jich, jestli neznají někoho, kdo miluje auta a nemá problém zaplatit 150 tisíc korun za čtyřdenní zážitek. Pak jsme čekali, až se to prostě rozkřikne.
A ono se to rozkřiklo. Po sedmi letech se váš původně malý business rozrostl, v nabídce dnes máte dvacet typů zážitkových eventů, ale děláte i individuální vyjížďky na přání. Klienti se k vám vracejí?
Znáte efekt sněhové koule? Určitě ano. Lidé si o tom, co je dobré, řeknou. A ano, klienti se nám vrací a doporučují nás dál. Do zisku jsme se ale dostali teprve minulý rok, hodně nás ekonomicky zasáhl covid.
Divím se, že vás pandemie nezničila definitivně.
Bylo to brutální. V pandemii jsme přibrali společníka, je to velký milovník vozů značky Porsche. Jeho finanční injekce nás tehdy zachránila. V určité fázi jsem ale musel jít makat rukama s tátou. Byl jsem naštvaný, že nemůžu rozvíjet podnikání, ale nedalo se nic dělat.
Na druhou stranu jste ale právě po pandemii nabídku eventů rozšířili.
Výhodou manuální práce je čistá hlava a výhodou čisté hlavy je, že můžete přemýšlet o nových věcech. Po nějaké době takového přemýšlení mi bylo jasné, že nezůstaneme jen u výletů v supersportech. Přidali jsme také nabídku driftování na ledu v Laponsku nebo zprostředkování jízdy ve formuli 1 a naším ambasadorem se stal Tomáš Enge.
Klientům nabízíte i gastronomické zážitky nebo třeba výlety lodí. Jak tento koncept vznikl?
Gastronomické zážitky jsou součástí každé naší akce. Většinu našich klientů, tak 80 procent, tvoří požitkáři. Zbylých 20 procent jsou petrolheadi (milovníci aut, pozn. red.). Požitkáři u nás hledají komplexní zážitek, nechtějí jen jezdit skvělým autem, chtějí k tomu špičkovou gastronomii a prvotřídní ubytování. Často ale v rámci našich eventů nabízíme i přidružené aktivity nesouvisející s auty, například se plavíme podél pobřeží Portugalska nebo letíme helikoptérou na ledovec, kde si dáme koulovačku. Během těch pár dní s Ricard & Bonette toho klient, troufám si říct, zažije opravdu hodně.
Vy sám se všech eventů osobně účastníte. Užíváte si je stále tak jako na začátku?
Rozhodně! Jsem společenský typ, rád poznávám nové lidi a bavím se s nimi. Navíc náš doprovod je důležitou součástí eventů, protože chceme, aby měl klient vždy na dosah někoho, kdo se o něj postará. Disponujeme profesionálními instruktory a bereme s sebou i fotografa, který fotí například Dakar a specializuje se na téma motosportu. Každý večer tak klienti dostanou balíček nádherných fotek zachycujících, co za uplynulý den zažili. 
Na vaše eventy spolu často jezdí lidé, kteří se neznají. Nemůže to být zdrojem problémů?
Naši klienti minimálně sdílejí společný zájem, tedy touhu po zážitcích spojených s auty. Často se ale na eventech potkávají lidé ze stejné branže, takže se probírá i business a stává se, že mezi sebou klienti uzavírají obchody a partnerství.
Kdybych chtěla od Ricard & Bonette zařídit soukromou cestu a individuální plán, za jak dlouho jste schopni to zařídit?
Klidně do druhého dne, to není problém. Někdy mají klienti speciální a trochu složitější požadavky a v takovém případě by to možná nebylo tak rychlé, ale zařídit dokážeme téměř všechno na počkání.
Jakou nejzajímavější specialitku po vás klient chtěl?
Pronajmout si Bugatti Veyron, třetí nejvýkonnější sériově vyráběný osobní automobil na světě. Je to velmi rychlé auto, snad nejrychlejší na světě. V Toskánsku jsme také zařizovali let balonem, sběr lanýžů nebo pronájem pokoje s terasou směřující na hlavní náměstí v Sieně, kde se každý rok pořádá jeden z nejslavnějších koňských dostihů, Palio di Siena. V Itálii je to stejně slavné klání jako třeba mistrovství světa ve fotbale. Klienty bereme také do vinařství toskánské šlechtické rodiny Guicciardini Strozzi ze San Gimignana. Současnými majitelkami vinařství jsou sestry Natalia a Irini Strozzi – pravnučky Mony Lisy v patnácté generaci.
Jak hledáte pro své zážitkové akce partnery?
Z počátku jsem čerpal především z kontaktů, které jsem nasbíral, když jsem žil ve Švýcarsku, ale tím, že jsem hodně cestoval, jsem měl partnery i ve Francii a Itálii. A postupně jsme získávali nové. Každý rok také jezdíme na oborový veletrh do Cannes, kde hledáme nové hotely a restaurace k spolupráci.
Máte vše vyzkoušené?
Jinak by to ani nešlo. Nikdy bychom klientovi nenabídli nic, co bychom sami nezažili a nebyli z toho nadšeni.
Na kolik vyjde váš nejlevnější a nejdražší zájezd?
Ten nejlevnější stojí 35 tisíc a ten nejdražší 350 tisíc korun.
Když se vrátím k již zmíněnému driftování v Laponsku. Potřebujete nějaké povolení, abyste tam mohli jezdit?
Na driftování v Laponsku používáme vlastní ledovou plochu, kterou si pronajímáme od městečka Malå, rozhodně nejezdíme nikde v lesích.
Není nebezpečné jezdit a smýkat se po ledu?
Vaši otázku chápu, ale není. Driftujeme na čtyřicet centimetrů silném ledu, aby bylo vše stoprocentně bezpečné. Na místě máme profesionální instruktory, naším ambasadorem je nejlepší český rallye závodník Eric Cais, který klienty koučuje. Na tento event bereme maximálně osm lidí, a to právě proto, aby se každému z nich mohl dostatečně věnovat. Auta mají speciální pneumatiky a klienti dostanou přednášku o tom, jak co funguje a co se může stát. Tenhle výlet opravdu stojí za to. Zažijete během něj i túru na sněžných skútrech a tradiční švédský oběd pod širým nebem, rallye v buginách a závod v motokárách na ledu. Závěrečnou večeři si dáte v ledovém iglú a díváte se při tom na polární záři – zatím jsme měli pokaždé štěstí a viděli jsme ji.
A teď se zeptám na to, co mě osobně zajímá nejvíc: Může formuli 1 řídit každý?
Rád bych řekl, že ano, ale není to tak. Nemůže. Do formule 1 se nevejde nikdo, kdo měří více než 188 centimetrů, váží více než 95 kilogramů a má velikost nohy větší než 45. Navíc byste neměli mít ‚bříško‘, protože ve formuli 1 člověk skoro leží a je přikurtovaný k sedačce šestibodovými pásy, což je pro někoho s trochu větším břichem velice nekomfortní, protože se mu pak špatně dýchá.
Proč je důležitá velikost nohy?
Když máte příliš velkou nohu, mohlo by se stát, že se vám zasekne na pedálu – a to vážně nechcete.
Ale ten, kdo se do formule 1 vejde, ji i bez problému nastartuje?
Formuli 1 startují tři lidi, tu člověk rozhodně nenastartuje sám. Ale když si klienti zaplatí tenhle zájezd, začínají nejdřív na Formuli Renault. Je potřeba jízdu natrénovat, není to jednoduché. Na pitlane vás dotlačí technici. Tam vás nastartují a vy musíte pod spojkou držet otáčky kolem sedmi tisíc. Víc nebo míň je špatně, buď vám to chcípne nebo to přehřejete. Přitom jde na pedálu o milimetry. Navíc pracují emoce a formule šíleně řve, je to stresující. Vždycky se sázíme, že ten, komu motor chcípne, večer platí panáky. Lítá pak hodně panáků (smích).
Stalo se vám někdy, že to klient s formulí vzdal a řekl na místě, že do toho nejde?
To ne, ale pamatuji si na jednoho klienta, který skončil po třech kolech, i když mohl odjet pět kol. Byl nadšený, užil si zážitek, pro který si přišel, ale stačilo mu to. Říkal, že to byly nervy. Mimochodem, i proto se začíná na Formuli Renault, aby si to klienti vyzkoušeli a my viděli, jak jim to jde. Nikoho, kdo řídí vyloženě špatně nebo příliš agresivně, nemůžeme do formule 1 pustit. Bezpečnost je přece jen nejdůležitější.
Text: Alena Pecháčková, Foto: Mia Mirrelli, Jan Starek
