Jen málokdo s výtvarnými díly usíná i vstává. Pro Karolínu Juřicovou, partnerku DSC Gallery, je ale umění denním chlebem a životním stylem, který ji naplňuje. Jak se vyrovnala se zodpovědností, která jí byla v necelých třiceti letech svěřena? Kdo patří k nejvyhledávanějším umělcům u nás? Je umění skutečně pro každého? A lze z Prahy vytvořit místo, do kterého budou cestovat lidé z celého světa?
Střední i vysokou školu jste studovala na Moravě. Je to místo, odkud pocházíte?
Ano, vyrostla jsem v Otrokovicích, městě spojeném s baťovskou tradicí. Později jsem přesídlila do Olomouce, kde jsem studovala Dějiny umění a architektury na Univerzitě Palackého, a částečně také do Zlína, kde jsem pracovala jako kurátorka sbírky architektury pod Krajskou galerií výtvarného umění. V současnosti už ale pět let žiju v Praze.
To jste hned po absolutoriu získala pozici kurátorky?
Můj obor byl hodně teoretický, takže jsem se už během studia snažila nabírat zkušenosti a praxi. Navíc jsem měla štěstí na dobrou příležitost – v Krajské galerii ve Zlíně onemocněla kurátorka a já jsem dostala možnost ji zastoupit. Dostala jsem se díky tomu blíž k architektuře, které jsem se na škole věnovala primárně. Původně jsem se totiž chtěla stát teoretičkou a popularizátorkou architektury.
Takže jste chtěla být takovým Adamem Gebrianem?
(smích) Který je mimochodem také ze Zlína. Sledovala jsem ho a hodně mě ovlivnil, ano. Na cestu teorie architektury mě ale navedl především pan profesor Švácha, který tam tehdy vedl fakultu. Má neskutečný rozsah – od 16. století až po současnost – a já jsem díky němu pochopila, že pokud chci vědět, co znamená svět, musím chodit na jeho přednášky. Tento obor je totiž multidisciplinární, člověk se během jeho studia dozví spoustu informací nejenom o umění a architektuře, ale také o historii, politice a společnosti obecně, a proto jsem se do něj zamilovala.
Nakonec jste ale teorii architektury přece jen opustila a vrátila se zpět k výtvarnému umění. Proč?
Protože jsem zjistila, že mi jen práce s papírem a informacemi v archivu nestačí. Vždycky jsem potřebovala především kontakt s lidmi, chtěla jsem se stát jakýmsi průvodcem a energie v současném umění mě naprosto pohltila. Bylo mi ale jasné, že pakliže chci být v centru dění, musím do Prahy, ne-li dál.
Takže jste vyrazila do Prahy a hledala místo v galeriích?
Velmi ráda říkám, že mám za sebou desetiletou praxi z pohostinství. Ještě za studií jsem pracovala leckde. Nejčastěji za barem, ale mám zkušenost i s těžkou prací. Moji rodiče pocházejí z prostředí koželužství, což je pro náš kraj typické, a i tuhle manuální práci jsem si vyzkoušela. Když jsem tedy přijela do Prahy, byla jsem smířená s tím, že budu pracovat kdekoliv, klidně v McDonald’s. Samozřejmě jsem si poslala přihlášky do nejrůznějších galerií a jako člověk z akademické sféry jsem snila o Národním muzeu nebo Národní galerii, které jsem tehdy považovala za nejlepší instituce, kde může člověk v našem oboru zakotvit. Dnes už jsem tento názor úplně přehodnotila.
Nakonec jste ale nastoupila do DSC Gallery. Jak jste se k této příležitosti dostala?
DSC Gallery jsem do té doby osobně navštívila asi jen dvakrát, ale sledovala jsem její majitelku Olgu Trčkovou. Neskutečně mě bavilo, jak dokáže přenést takový ten americký nadhled a sebevědomí do českého prostředí. Byla ikonou, která mě fascinovala. Přišlo mi ale hloupé ji otravovat, a tak jsem jí po dlouhé úvaze napsala jen kratičkou zprávu do directu na Instagramu, v níž stálo, že mě fascinuje její práce a že bych moc stála o to, poznat svět privátních galerií, a ať se mi ozve, kdybych jí mohla s něčím pomoct. Po třech dnech mi přišla odpověď: „Můžeme se potkat v osm ráno na kávě?“ Druhý den jsme se setkaly a od té doby jsem tady.
A po třech letech jste se ve svých necelých třiceti stala partnerkou této galerie. Nebylo to moc rychlé?
Bylo a taky si myslím, že mi to dalo dost za vyučenou. Zároveň jsem takovou nabídku nedokázala nepřijmout. Byla to pro mě neskutečná pocta a věděla jsem, že už se taková příležitost nemusí opakovat. Takže jsem souhlasila, i když to zpočátku nebylo úplně jednoduché.
V čem vám to dalo za vyučenou?
V tom, co všechno může ve třiceti letech taková zodpovědnost obnášet. Jsem člověk, jemuž hodně záleží na tom, jak svou práci odvádí, a dost často si pracovní záležitosti pouštím zbytečně moc k tělu, takže jsem se hodně stresovala.
Jak jste se s novou situací vyrovnávala?
Musela jsem se především naučit přestat se bát a strach z toho, jestli budou naše plánované výstavy úspěšné a zda všechno zvládneme, přetavit ve vnitřní sílu a naučit se přemýšlet pozitivněji. Byla jsem totiž hodně skeptická a až příliš jsem se zaobírala věcmi, kterými jsem možná nemusela.
Z čeho ten strach pramenil? Z nedůvěry v samu sebe?
Je to docela možné. Myslím, že na každé cestě člověk sem tam narazí na lidi, kteří ho dokážou znejistit, a pak si na nějakou dobu přestanete věřit. Musela jsem se s tím zkrátka poprat a jsem velmi vděčná, že jsem tu příležitost dostala.
Co jste musela během své profesní cesty obětovat, abyste dnes byla tam, kde jste?
Především možnost zvolit si svůj životní styl. Práce s uměním je totiž jistý lifestyle sám o sobě. Nikdy nevypínám telefon, jsem k dispozici 24/7 a musím být velice flexibilní, a to jak časově, tak v uvažování. Díkybohu ale nemám pocit, že bych o něco přišla, naopak, moje profese mi život otevírá a beru ji jako studnici příležitostí a zdroj potenciálně neomezených možností. Všechno, co mi přináší, mě baví, ať už je to cestování za uměním, poznávání nových lidí, nebo generování nových myšlenek a jejich následná realizace do nezapomenutelných výstav.
Nehrozí v tomto oboru rychlé vyhoření?
Hrozí a jedno už jsem si prožila. Naštěstí jsem ho myslím docela důstojně ustála a opět povstala jako fénix z popela.
Co vám pomohlo?
Mám kolem sebe úžasné lidi, jak rodinu, tak přátele, kteří mi byli ve vypjatých situacích oporou. Postupně jsem si taky vydefinovala, s jakými lidmi chci trávit čas, a ty, kteří mi síly ubírali, jsem nechala odejít.
Můžete si takhle vybírat také umělce, jimiž se chcete obklopovat?
Naštěstí ano. A tím se tak trochu vracím k tomu, o čem jsem mluvila na začátku, pokud pracujete v jakékoliv státem zřízené instituci, máte svázané ruce. V privátním prostoru se rozhodujeme sami o tom, koho budeme vystavovat, a většinou to jsou autoři, kteří nám lidsky sedí.
Říkáte většinou. Takže ne vždy?
Přiznávám, že nejsem úplně se všemi in love, a ne všechno, co se v naší galerii nabízí, bych si sama pořídila, ale díky možnosti výběru a příležitostem obvykle pracujeme s lidmi, s nimiž jsme si blízcí, důvěřujeme jejich práci a chceme rozšiřovat jejich potenciál.
Mění se u nás okruh lidí nakupujících umění?
Velice. Myslím, že před padesáti lety umění tehdejší mladá generace, kterou bychom v dnešním kontextu popsali jako gen Z, nekupovala. Dnes je to úplně jinak a mám kolem sebe sběratele začínající ve svých osmnácti letech.
Čím začínají? Malými věcmi?
Samozřejmě. Většinou jsou to práce na papíře, grafiky, ale už se mi stalo, že jeden můj sběratel přesvědčil rodiče, aby mu za dobré maturitní vysvědčení koupili sochu od Matouše Háši, která stála přes sto tisíc korun. Byl to mladý kluk a mohl si koupit kdejakou blbost, ale on chtěl umění.
Čím si vysvětlujete, že umění čím dál tím více oslovuje mladší generaci?
Láska k umění je dnes civilizační choroba, kterou trpí spousta čím dál tím více mladších lidí.
Takže se u vás v galerii dveře netrhnou?
To bych zase neřekla. V Česku se příliš nenosí zajít si do galerie a nechat si poradit od fundovaných lidí, čemuž upřímně nerozumím. Dnes máme na všechno specialisty. O duševní zdraví se nám stará psychoterapeut, nehty nám upraví nail artistka a péči o vlasy svěřujeme kadeřníkům, ale za galeristou lidé jen tak nepřijdou. Přitom je to taky takový lazebník, jenž vás má navést nějakým konkrétním směrem a poradit s výběrem. U nás se ale těchto služeb sběratelé ještě docela bojí, což je škoda. Umění je velmi zajímavá složka života, a když někdo nemá to štěstí a za celý život si na něj nesáhne, o hodně přichází.
Co sbíráte vy?
Většinou zážitky, ale díky nim se samozřejmě dostávám také k umění. První obraz, který jsem si kdy koupila, byl od Pavly Malinové, autorky pocházející ze stejného prostředí jako já, ze Vsetína. Dlouhou dobu jsem ji sledovala a myslím, že to byla ona, kdo odstartoval mou sběratelskou vášeň. Když se nad tím tak zamyslím, mám ve své sbírce zastoupené především ženské autorky, ale doufám, že se to časem změní a moje sbírka se rozšíří také genderově. Zcela jistě ale cílím na mladé autory (Laura Limbourg, Ester Parásková, Markéta Kolářová a Barbora Valášková). Vzhledem k mé pozici a věku mi přijde vhodné tyto tvůrce sbírat a trochu jim tím také pomoct.
Povedlo už se vám koupit něco, co v čase svou cenu znásobilo?
Všechny věci, do nichž dnes investujete, budou za pár let dražší. I kafe. Před časem jsem si ale koupila ne úplně podstatnou věc od Jessie Makinson, britské autorky, která vydala edici printů, tuším, že v padesáti kusech. Jeden mě tehdy vyšel na 800 eur. Pak byla britskou akademií zvolena za jednu z nejlepších kreslířek, což samozřejmě spustilo obrovskou lavinu zájmu o její tvorbu, a ten samý print se pak v galerii Phillips v Londýně vydražil za 1500 eur. Mimochodem je to jedna z autorek, již se snažím dostat do Prahy, ale zatím se mi to nedaří.
Takže je stále těžké dostávat světová jména do Prahy?
Občas ano. Praha nikoho příliš nezajímá, protože u nás není art market tak vysoký jako v jiných evropských městech. Mou úlohou je to změnit a udělat z Prahy místo, kam budou lidé za uměním ochotni cestovat. Potenciál k tomu má.
Jaké velké jméno jste pro Prahu v poslední době získali a na co se můžeme v blízké budoucnosti těšit?
Je toho víc, ale na září letošního roku chystáme jeden z našich nejstěžejnějších projektů, jemuž se intenzivně věnujeme už dva roky, a tím je výstava Bosca Sodiho, mexického galeristy, architekta a umělce, který žije částečně v japonském Kjótu, částečně Mexiku a také na Manhattanu. Pracuje se speciální umělou hlínou, do níž přidává nejrůznější pigmenty, přičemž je pro jeho díla velice typická coccinella, krásná červená barva získávaná z larev stejnojmenného brouka. Letos se Bosco Sodi premiérově představí prostřednictvím DSC Gallery v Česku a doufáme, že to bude úspěch. On je ale zrovna jeden z umělců, k němuž se jen tak nedostanete. Nemůžete mu někde nechat vizitku nebo napsat sebehezčí e-mail.
Jak jste se k němu tedy dostali vy?
Díky tomu, že jsme odvedli nějakou práci a jiný umělec se mu o nás v nejlepším zmínil.
Kdo byl oním poslem dobré pověsti?
Dveře k ateliéru Bosca Sodiho nám otevřel mexický galerista Hilario Galguera, který reprezentuje Martina Edera. Ten nám dopomohl rozevřít svět německé umělecké scény. Martinu Ederovi jsme u nás dělali dvě výstavy, které se téměř celé vyprodaly.
Co všechno ovlivňuje to, jak moc se jednotliví umělci prodávají? Může například Davidu Černému uškodit rozbouřená diskuze okolo jeho motýlů na obchodním domě Máj?
Fascinuje mě, že David může udělat cokoliv a všichni to budou sledovat. Já si ho za to velmi cením. Na jeho prodeje instalace na Máji žádný vliv nemá a mít nebude. Davida musíte chtít a musí vám být jedno za kolik, u něj už jsou prodeje v úplně jiné úrovni. Zároveň si ale musíme říct, že ačkoliv už je jeho děl po Praze příliš, je to právě on, kdo město umělecky krystalizuje a dělá z něj contemporary prostor. Protože kde se lidé v Praze srocují? U jeho soch.
Kdo je aktuálně nejvyhledávanějším žijícím autorem u nás?
Řekla bych že Krištof Kintera, který to myslím potvrdil svou loňskou výstavou v Centru současného umění DOX, na které měl zápůjčky od tuším 120 sběratelů, což je neuvěřitelné.
Co na něm lidi tak baví?
Krištof mě má rád, takže mi určitě odpustí to, co teď řeknu (smích). Jeho díla jsou takový umělecký ‚Lidl‘. Je to autor, který přináší kvalitu za rozumnou cenu a dává lidem to, z čeho mají radost. Jeho síla je v obrovské kreativitě, která pramení z opravdového lidství.
Máte od něj doma něco?
Jak se to vezme. Jednou jsme se vraceli z Berlína od Jonase Burgerta, kterému jsme loni dělali výstavu, a povedlo se nám prodat jeho největší, osmimetrovou věc. Plní euforie jsme se pak stavili u Krištofa a já jsem na sobě měla koženou vintage bundu z Kodaně. Obrovskou, asi XXXXL. On se na ni tak díval a najednou říká: „Máš docela dobrou bundu,“ a já na to: „Tak mi na ni něco napiš.“ Slíbila jsem mu, že se na nápis – je totiž na zádech – podívám až doma, a když jsem to udělala, stálo tam: Jsem to já? Krištof Kintera. Nevím proč, ale docela často se mi stává, že lidé, s nimiž se znám, předstírají, že mě nepoznávají. Když se někdy potřebuju utvrdit v tom, že jsem to skutečně já, tu bundu si obleču. Takže ano. Kinteru doma mám. Na ramínku.
Na ramínku jste ale mohla viset i vy. Prý jste se totiž chtěla stát výtvarnicí.
Možná to víc chtěla moje máma, která ve mně měla důvěru, cítila, že mám nějaký talent, a hodně mě na této cestě podporovala, ale já jsem nějak podvědomě cítila, že to není cesta, kterou bych chtěla jít. Znám se a uměla jsem si představit, kolik času bych trávila nad přemýšlením o tom, zda jsou moje práce pro ostatní adekvátní nebo ne. Umím si představit, jak je to těžké, a proto roli umělce nikomu nezávidím. O to víc mě ale výtvarníci fascinují a chci být v jejich blízkosti.
Takže jste přihlášku na AVU nakonec vůbec neposlala?
Poslala. Dokonce jsem jela na konzultace. Chtěla jsem se dostat do ateliéru kresby Jiřího Petrboka, který tam tehdy působil asi dva roky jako vedoucí ateliéru. Hrozně mě bavila jeho práce s tužkou na fluidních figurách, které nejsou na první ani druhý pohled jednoduše identifikovatelné. Na našem osobním hodnocení mi ale řekl něco, co mi navždy utkvělo v paměti a rozhodlo o tom, že touto životní cestou se rozhodně nevydám.
Co to bylo?
Řekl mi, že jsou mé práce líbivé. Já ale nechci dělat líbivé věci! Ačkoliv by to někdo mohl po takovém hodnocení čekat, Jiří Petrbok z mého života nezmizel. Právě naopak. Dá se říct, že je můj patron a výborný přítel, který mě provází po celou kariéru. Když jsem do DSC Gallery nastoupila, byla mi svěřena výstava prací jeho žáků, mezi nimiž jsem vlastně mohla být i já. Nebyla, a jsem za to ráda, protože mě moje práce neskutečně naplňuje.
Text: Veronika Cais, Foto: David Markovič
