Komerční banka má ze všech bank na české finanční scéně suverénně nejvýše položenou hranici pro vstup do private bankingu, je to třicet milionů korun v aktivech. Lidí, kteří v Česku disponují tímto majetkem, je podle ředitelky Privátního bankovnictví Komerční banky Dity Pasquier odhadem dvacet tisíc. A stále rychleji mezi nimi přibývá žen. Jak se chovají jako investorky? A je proces mezigeneračního transferu majetku skutečně tak náročný, jak se tvrdí?
Původně chtěla být učitelkou, ale maminka – sama učitelka – jí to rozmluvila. Pozdější představy o kariéře lékařky zase rozbilo studium francouzštiny a mezinárodních vztahů na VŠE, díky nimž se dostala až do pařížské pobočky CzechInvestu. Odsud už to bylo do Komerční banky vlastněné tradiční francouzskou skupinou Société Générale jen krůček. Přesněji jeden stručný e-mail, do něhož napsala zhruba tolik: „Za tři týdny budu v Česku a chtěla bych u vás pracovat, můžeme se potkat?“ „Asistentka s vámi domluví termín,“ přišlo jí tehdy v ještě stručnější odpovědi. Od té doby uplynulo dvacet let, během nichž Dita Pasquier v bance vystřídala celkem sedm různých pozic, vychovala dvě děti a stala se ředitelkou privátního bankovnictví, které v Česku obsluhuje klienty s finančními aktivy přes třicet milionů korun. Jaké to je s nimi vyjednávat? Jak připravují své děti na předání majetku a co od privátních bankéřů vlastně očekávají? I na to přišla řeč v rozhovoru, který jsme s Ditou Pasquier vedli.
V čísle věnovaném úspěšným ženám nemůžeme začít jinak: Jak se za těch dvacet let, kdy pracujete pro Komerční banku, změnil ve finančních institucích pohled na ženy? Předpokládám, že dnes už ředitelka v bance nikoho nepřekvapí.
Myslím, že dnes už je česká společnost obecně otevřená tomu, mít ženy v manažerských pozicích, ale bohužel se ženám moc nedaří využívat příležitosti.
Proč myslíte?
Velkou bariérou je v Česku extrémně dlouhá rodičovská dovolená a často i chybějící podpora za strany partnera a rodičů, kteří se mnohdy dívají na pracující matky malých dětí skrz prsty. Říkají jim, že se dostatečně nevěnují rodině, že jsou kariéristky, a navozují jim myšlenky, že si musí vybrat mezi mateřstvím a kariérou. Vnímám ale i velké obavy žen z toho, jestli se po třech letech na rodičovské vůbec dokážou vrátit zpátky a fungovat. Nevěří si.
Vy sama ale máte dvě děti a jste vrcholovou manažerkou v jedné z největších bank v zemi, takže to evidentně jde.
Ano, ale mám velice chápajícího manžela, který navíc vyrůstal v Německu, a hlavně ve Francii, kde je snad vůbec nejkratší mateřská dovolená v Evropě, a tím pádem úplně jiná očekávání od žen-matek. Manžel ani jeho rodina třeba nikdy nepracovali s myšlenkou, že bych byla tři roky doma. Naopak mě velice podporovali v rychlém návratu do práce, který ale pro muže vždycky znamená, že se musí více zapojit do péče o děti. Díky tomu jsem se s oběma dětmi vracela do práce, když jim bylo šest měsíců.
Takové vyhlídky dnes většina českých žen nemá, a zřejmě i proto neustále roste věk prvorodiček a klesá počet dětí. Snažíte se své podřízené motivovat v tom, aby mateřství neodkládaly?
Určitě. Říkám jim, že ten věk, kdy jsme na kariérním vrcholu, přichází někdy mezi čtyřicátým a pětapadesátým rokem, a když v tomhle období budou mít už odrostlé a samostatné děti, bude to pro ně daleko výhodnější, než když mateřství na začátku kariéry odloží ze strachu z toho, že jim něco uteče. Je potřeba řešit nejenom malé děti, ale dívat se i dále do budoucnosti. Já vždycky říkám, že bych v šedesáti letech opravdu nechtěla mít doma puberťáka. Myslím, že všechno v životě má svůj správný čas, a své mladé kolegyně i podřízené se snažím motivovat k tomu, aby se mateřství nebály.
Jak se vám to daří?
Je to složité. Vnímám tam silný vliv partnerů a rodičů. Často mám pocit, že partneři v manažerských pozicích se chtějí hodně věnovat své kariéře a po ženách chtějí, aby zůstaly v domácnosti a zachovávaly jim komfort toho, že doma bude všechno hotové. Úplně na začátku ale podle mě stojí ta tříletá rodičovská a strach žen, že to reálně znamená konec profesního života. Tam jim neustále říkám, že pokud ve třiceti vypadnou z pracovního procesu na dva tři roky, tak se opravdu nic neděje, protože pořád před sebou budou mít třicet let pracovního života. Skvělé jsou za mě i zkrácené úvazky, ale samozřejmě záleží na pozici. Těmto tématům se věnuji i v rámci mentoringu, aktuálně mám v Komerční bance skupinu šesti manažerek, které se snažím podporovat a inspirovat.
Zvlášť v bankách se loajalita cení, že? Váš předchůdce na pozici šéfa privátního bankovnictví strávil v Komerční bance celkem pětatřicet let. Překonáte ho?
To nevím. Jsem tady přes dvacet let a zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se na tom mělo něco změnit, ale myslím, že je to jako v manželství. Všichni věříme ve šťastný konec, ale někdy se to zkrátka nemusí podařit. Je ale pravda, že zvlášť v privátním bankovnictví, postaveném na osobním přístupu, se dlouhodobost vztahu přímo očekává. Spousta našich privátních bankéřů je s námi už od samého vzniku oddělení privátního bankovnictví. Za poslední dva roky od nás nikdo neodešel. 
Jak se s tímto aspektem pracuje při hiringu?
Privátní bankéř je jako rodinný lékař, takže se při náboru nových lidí kromě znalostí extrémně zaměřujeme i na soft skills. Hledáme vyzrálé osobnosti, které už mají něco odžito. Je tak v podstatě nereálné, aby se u nás stal privátním bankéřem někdo mladší třiceti let.
Vašim bankéřům by mělo být přes třicet let a vaši klienti by měli mít na účtech přes třicet milionů korun, což je suverénně nejvyšší limit pro vstup do private bankingu mezi všemi českými bankami. Proč zrovna tolik?
Když jsme před osmnácti lety s private bankingem začínali, byla vstupní hranice nastavena na deset milionů a limit se postupně zvedal v závislosti na vývoji trhu a velikosti našeho týmu. Chceme se zaměřovat skutečně jen na ty největší klienty na trhu, ale neznamená to, že s někým, kdo má na účtu dvacet sedm milionů, se nebudeme bavit.
Kolik je vlastně v Česku takových lidí? (Otázka je namířena čistě na finanční aktiva, tedy nezahrnuje nemovitosti ani podíly ve firmách, pozn. red.)
Ono se to těžko odhaduje. Většina bonitních klientů využívá kvůli diverzifikaci privátní bankovnictví u více bank, ale myslím si, že to v Česku může být kolem deseti tisíc lidí. Ale je to čistě můj odhad, a navíc to číslo poměrně rychle roste. Každý rok se nám daří získávat úplně nové klienty, což je důkaz toho, že bohatství v Česku neustále vzkvétá. Je hezké to sledovat zblízka a vidět, jak se řada klientů snaží část majetku vracet společnosti přes různé nadace a vlastní projekty.
Jak vypadá váš průměrný klient?
Je mu padesát pět let, je to úspěšný člověk, častěji muž než žena, má vlastní firmu a žije v Praze nebo úzkém pásu kolem Prahy. A není to úplně jednoduchý partner na vyjednávání…
Jaký je u vás podíl žen mezi klienty?
Necelých patnáct procent.
Liší se v něčem práce s nimi?
Ženy jsou z pohledu investic výrazně konzervativnější. Jsou to takové strážkyně majetku a rok od roku těch skutečně movitých přibývá s tím, jak se zvyšuje bohatství v Česku. Je to celosvětový trend – postupně se přelévá majetek do rukou žen – jednak díky dědictví, ale také přibývá úspěšných žen podnikatelek.
Sledujete ještě nějaké trendy?
Kromě růstu počtu žen v nejvyšším ekonomickém segmentu sleduji, že se zvyšuje také počet právnických osob pro správu rodinného majetku. Jedná se o rodinné holdingy, svěřenské fondy a nemovitostní SPV. Také k nám přichází stále mladší klienti, a to jak nástupci stávajících vlastníků společností, tak i ti, kteří sami vybudovali firmu, často v oblasti IT a data managementu. Díky nim roste poptávka po větší digitalizaci. A také dochází k větší internacionalizaci, protože ve spojení s jazykovou vybaveností a širokou digitalizací klienti často využívají i služeb zahraničních privátních bank.
S čím vám klienti nejčastěji volají?
Největší zájem je samozřejmě o zhodnocování finančního majetku nebo o pomoc s jeho předáváním dalším generacím. Kromě toho ale poskytujeme i financování, a to jak přímo klientům jako fyzickým osobám, tak třeba i jejich SPV, kterou si založili na správu soukromého majetku. Děláme i spotřebitelské úvěry nebo hypotéky ve stovkách milionů, v korunách i eurech, nebo financujeme nemovitosti v zahraničí, dokonce i bez zástavy na české nemovitosti. Podařilo se nám zafinancovat opravdu krásné nemovitosti ve Francii, Španělsku či Řecku nebo nákupy soukromých letadel. Dokážeme nabídnout i revolvingový bezúčelový úvěr v řádech desítek miliónů korun, který klienti mohou použít třeba na investici, kterou potřebují rychle uhradit, a následně jej přefinancujeme klasickým investičním úvěrem.
V prestižní anketě The Financial Times jste několikrát vyhráli první místo v kategorii Best Performing Private bank in CEE. Co konkrétně vám vyneslo tento titul?
My úplně přesně neznáme kritéria, podle nichž anketu The Financial Times vyhodnocují. Víme, že zohledňují spoustu věcí, a to od nabídky služeb a počtu klientů přes stabilitu týmu, úroveň digitalizace a ESG až po finanční výnosnost, ale upřímně, služby privátního bankovnictví jsou napříč všemi velkými bankami velmi podobné.
To zní až moc skromně.
Dobře, tak když se podíváme na deset největších M&A transakcí za poslední rok, kdy peníze zůstaly v Česku, tak jsme byli minimálně u poloviny z nich. Myslím, že máme opravdu silný portfolio management. Co se týče výkonnosti, dlouhodobě porážíme benchmark trhu i v letech velkého kolísání a korekcí na trhu. Těžíme ze synergií se Société Générale, o jejíž analytický tým a globální expertizu se můžeme opřít, a využíváme i jejích neveřejných investičních nabídek.
Velkým tématem je v Česku mezigenerační výměna majetku, s níž klientům také pomáháte. Je to opravdu takový problém, jak se říká?
Je. Rodič majitel má tři scénáře: buď prodat společnost a rozdělit prostředky, najmout si profesionální management, nebo firmu předat svému nástupci. Každá z těchto variant má své plusy a minusy a rodiče často tápou. Vytváří to extrémní tlak na vztahy v rodině a už jen odkomunikovat celou situaci je pro mnohé z nich nepředstavitelné.
Snažíte se na to rodinu nějak připravit s dlouholetým předstihem?
Ano, rozjeli jsme projekt NextGen Academy, kam zveme vždy dvacet až třicet dospělých dětí našich klientů a vzděláváme je. Mají na programu teoretickou část o investování na kapitálových trzích i do nemovitostí, problematiku svěřenských fondů, rodinných holdingů a tak dále, vše šité na míru majetným rodinám. Druhá část je extrémně praktická. Zveme do ní hosty, kteří si předáváním nebo přebíráním velkého majetku sami prošli, aby se podělili o rodinné příběhy a příjemné i nepříjemné aspekty celého procesu. Na program máme skvělé ohlasy, protože to všechno ‚děti‘ konečně slyší od někoho jiného, než jsou jejich rodiče, a dává jim smysl se o tom bavit.
Vy ve svých dětech aktivně pěstujete zdravý vztah k penězům, nebo tomu necháváte volný průběh?
Od chvíle, co nastoupily do první třídy, jsem jim začala dávat kapesné, aby se naučily hospodařit. Kolem desátého roku věku jsem jim zřídila běžné i spořicí účty a stáhla mobilní bankovnictví. Kromě toho o penězích i rodinném rozpočtu hodně mluvíme.
Připravil: Tomáš Benda, Foto: Mia Mirrelli
