Obléká celebrity, právníky i manažerky a za svou tvorbou si stojí natolik, že by na sebe nevzala nic, co sama nenavrhne. V otázce módy je totiž nekompromisní, a tak se nesmířila s konfekční sériovou produkcí, které podléhají mladí, ani s trendy modely ze syntetických materiálů. „Všechno kolem nás generuje nějakou energii, a pokud vlastní tělo navléknete do umělých vláken, budete se uměle také cítit,“ říká česko-ukrajinská návrhářka Natali Ruden, která na zdejší módní scéně působí už více než tři dekády, když společně popíjíme kávu v hotelu Four Seasons v centru Prahy.
Natali Ruden pořádá dne 23. ledna další autorskou módní přehlídku, tentokrát s názvem FUSION. Její přehlídky jsou vždy společenskou a kulturní událostí, její tvorba je mnohdy nekonvenční a provokativní, vždy jí šlo především o uměleckou tvorbu. Natali celou koncepci i jednotlivé modely vytváří sama s neutuchající kreativitou. Tentokrát půjde o autorčin pohled na moderní dobu a na vše, co nám přináší. Dokonce i hlas provázející přehlídku je dílem umělé inteligence. Kolekce odráží zálibu Natali Ruden ve futurismu a avantgardě. Přitom využívá materiály haute couture, tentokrát s použitím nových technologií, avšak modely jsou – jak je pro Natali charakteristické – zpracovány vysokou krejčovinou s velkým podílem ruční práce.
Váš módní salón sídlí jen pár kroků od Staroměstského náměstí, v samotném srdci Prahy. Jakou roli hraje v módní branži lokalita? Přece jenom umístění butiku v blízkosti Pařížské ulice je známkou prestiže.
Určitě platí, že čím je ulice, kde salón sídlí, exkluzivnější, tím je větší šance, že ho navštíví zajímaví klienti. Na druhou stranu to znamená neúprosnou povinnost vydat každý měsíc velké peníze za nájem. Je to trochu začarovaný kruh, z něhož nemůžete vystoupit, a kdo nemá pevné nervy, neměl by si s touhle myšlenkou vůbec začít hrát.
Je v tomto businessu v dnešní době vůbec možné uspět bez online komunikace?
Reklama hraje v úspěchu módní značky obrovskou roli. Na druhou stranu kolikrát nějaký model vypadá na sociálních sítích výborně, ale realita může být jiná. Kvalita výrobků musí být neustále fantastická a čím výš míříte, tím kvalitnější vše musí být. Proto mi ještě předtím, než přišly na scénu sociální sítě, fungovalo nejvíc doporučování mezi klienty.
Pro vás je typické, že každý váš model je originál, což znamená příjemnou jistotu, že stejné šaty nebo kabát prostě nikde na světě nepotkáte. Kde pro tuhle tvůrčí smršť berete inspiraci?
Pracuji s tématy. Možná jsem se tento styl práce naučila už na vysoké škole, kterou jsem studovala v Kyjevě, kde nám učitelé zadali určité téma a my s ním museli pracovat pomocí podvědomí. Šlo o to, vyvolat si asociace, a na základě toho tvůrčím způsobem navrhovat modely. Zůstalo mi to dodnes, téma ale na sílu nevymýšlím, napadne mě samo nebo je spíš jakoby aktuálně ‚ve vzduchu‘. V tu chvíli si ho uložím do podvědomí a přestanu na něj myslet. Trvá to třeba několik týdnů nebo měsíc, než se samo vyrýsuje. Pak už si jen musím sednout a své vizi dát formou malby a kresby tvář. Následně se model ušije a prodá.
Zmínila jste Kyjev, odkud pocházíte. Jak vypadaly vaše začátky v rodné zemi?
Pravda je, že jsem kariéru návrhářky zahájila až v Česku, kam jsem odešla za svým manželem. Nicméně touhu po téhle profesi ve mně vzbudila maminka, která byla sama velmi úspěšnou návrhářkou a se svými kolekcemi projela celý svět. Ostatně mi dodnes aktivně pomáhá. Pracovala tehdy pro Módní dům v Kyjevě, což byla státem dotovaná instituce. Ačkoli se v devadesátých letech rozpadla, zažila jsem tam velmi inspirativní éru. Proto jsem se v sedmnácti letech rozhodla jít ve stopách mámy.
Bylo to s podporou rodiny snadnější?
Máma mě naučila malovat. Následně jsem samozřejmě měla soukromé učitele na kresbu, malbu a kompozici, abych se během jednoho roku připravila na přijímací zkoušky na vysokou školu. Obor módní návrhářství bylo tehdy možné v rámci Sovětského svazu studovat jen na třech vysokých školách – v Kyjevě, Lvově a Moskvě. A uspět bylo velmi složité. Na jedno místo se hlásilo kolem 25 lidí a nebylo možné to ovlivnit ničím jiným než vlastní prací a talentem.
Jestli ale dokážete navrhovat nadčasové modely, nezávisí na tom, jak dobře je umíte namalovat. Nebo je to jinak?
Dnes je to skutečně tak, že většina mladých návrhářů už nemusí nic malovat, prostě ukážou fotku, jak by si to představovali, a někdo jim model ušije. Umění kresby ale v návrhářství znamená, že dokážete předat myšlenku jednou linií. Včetně toho, jaký dojem má model vzbuzovat. V době mých studií to byla velmi důležitá součást vyučování, stejně jako znalost anatomie lidského těla, psychologie či estetiky. Bylo to komplexní.
Vidíte i další rozdíly v tom, jak dnes fungují současní návrháři?
Myslím, že mladí lidé to dnes mají těžší v tom, že se nemají u koho učit. Poté, co se po revoluci zavřely módní salóny a domy typu ÚBOK, kde jsem začínala i já a připravovala tam svou první kolekci v Česku, tu není módní dům, kde by se lidé naučili navrhovat, dělat konstrukce a šít. Každý tak dnes musí začít sám. Já měla velkou výhodu, že jsem díky mamince viděla proces návrhářství prakticky od narození a mám ho zafixovaný v podvědomí. Absolutně ale nechápu, jak to zvládají ti, kteří tuto zkušenost nemají.
Zase možná ale o to víc experimentují?
To určitě ano, mnoho mladých návrhářů dnes vytváří kreativní věci a vlastně ani nepočítá s tím, že by si to někdo měl obléct. Na začátku profesní dráhy to je samozřejmě možnost, jak na sebe upozornit – pokud tedy dotyčný z navrhování nepotřebuje ekonomicky fungovat. Myslím, že i já jsem si zachovala svůj specifický rukopis z dřívějška, kdy byl dokonce ještě výraznější. Mezitím se ale jemně obrousil životem v jiné zemi, kde vládne rozdílný styl a vkus. A také musím více myslet na to, aby mé modely byly nositelné a tím pádem prodejné.
Vnímáte to jako limit?
Neřekla bych. Je to právě umění zůstat věrná svému extravagantnímu stylu a současně dokázat prodávat. Jsem dnes v situaci, kdy pro mě vedle tvůrčí svobody hraje velkou roli i ekonomické hledisko, protože musím zaplatit své lidi a vysoký nájem na prestižní adrese. To jsou priority, na něž musím myslet při navrhování každé kolekce.
Jaký styl vyznávají v módě Češi, když jste se kvůli nim musela mírnit?
V Česku se nosí hodně praktické věci, zatímco moje móda je barevnější, extravagantnější. A mám na to svou teorii. Věřím, že rozhodujícím faktorem v preferenci lidí je podnebí. Když se podíváte na kostely v Česku, jsou většinou šedobéžové, v tlumených barvách, což koresponduje i se zdejším podnebím, zatímco chrámy na Ukrajině jsou spojením modré a zlaté nebo jasně žluté. U nás je příroda celkově kontrastnější, a tím pádem vnímáme barvy jinak než Češi. 
Jak jste tedy v Česku začínala?
Zpočátku jsem se opravdu cítila hodně vytržená ze svého prostředí a domova, navíc jsem neuměla dobře česky a neměla práci. S manželem jsem se seznámila během studia v Kyjevě, kde studoval ekonomii, ale jeho strýc byl ředitelem OP Prostějov, takže měl k módě také vztah. Po absolutoriu jsme se vzali a odstěhovali v roce 1992 do Zlína, kde dostal práci. Těžké začátky mi ale hodně ulehčila jeho milující rodina. Právě díky ní jsem se do nové země zamilovala. Navíc jsem přijela se svou diplomovou módní kolekcí, kterou jsem ještě tentýž rok představila na výstavě v Hudebním divadle Karlín v Praze.
To jste ovšem prorazila rychle.
Měla jsem štěstí na lidi. Ale bez komplikací to nebylo. Na zmíněné výstavě tehdy spletli moje jméno i hudbu, což jsem obrečela. Ve Zlíně jsem žila další čtyři roky a s kamarádkou si tam otevřela salón s koženou módou. Dokonce jsme přivezly několik krejčových z Ukrajiny, koupily stroje a šily věci třeba pro Lucii Bílou, Paľa Haberu nebo Viléma Čoka. Byla to drsná, rocková móda, která je mi ale také blízká. Skutečně víc jsem začala pracovat v módním průmyslu až díky Heleně Fejkové, slavné návrhářce, která mi umožnila vystavit své modely v jejím pražském salónu Galerie módy. Brzy nato jsem přemluvila manžela, abychom se přestěhovali a já si v Praze postupně otevřela několik salónů.
Jak snadné pro vás bylo se etablovat v Praze?
Začátky nebyly ideální, na radu známých jsem si pronajala butik na Národní třídě, který měl malou výlohu, ale velkou rozlohu, navíc byl členitý, takže jsem tam musela mít obrovské množství modelů a na střídačku šest prodavaček. Vydržela jsem to dva roky, mezitím porodila syna, takže jsem měla i jiné povinnosti. Ale dala jsem tehdy na doporučení, že tato lokalita, kde začínala i Hana Podolská, je perfektní a módní ulice. Jenže to už tou dobou nebyla třicet let pravda. Nikdo mi bohužel neuměl fundovaně poradit, protože jsem tu neměla vazby. V Kyjevě by se mi to nikdy nestalo.
Předpokládám, že znovu jste se nespálila…
Butik, který jsem si po této zkušenosti otevřela na přelomu milénia ve Vinohradském pavilonu, byl fantastický, jedno z nejlepších míst v Česku. A velmi úspěšné. Pavilon později zavřeli kvůli rekonstrukci, takže jsem se přesunula na Staroměstské náměstí. Tam jsem zprvu měla ateliér a později butik. Do toho jsem každý rok pořádala autorské přehlídky nových kolekcí, které pro mě byly zásadní, obchod byl až číslem dvě.
Jenže potom přišel covid. Jak jste se s novou výzvou poprala?
Vlastně nechápu, jak jsme to přežili. Měli jsme dobře rozjetý business, pořádala jsem obrovské akce, všechno šlo perfektně a pak skoro všechno covid zničil. Lidi nic nekupovali, do toho jsem držela krejčové a platila celý nájem městské části. Faktem ale je, že finance dělám prostě intuitivně, vždycky mi to nějak vychází. Ale kdybych se zamyslela a všechno spočítala, tak tenhle business v životě nebudu dělat. Naštěstí teď syn vystudoval finance a investice, tak mu žertem připomínám, že se třeba posuneme na jinou úroveň.
Jak se přesun nákupů do online prostoru projevil na preferencích vašich zákazníků?
Nezměnily se jen nákupní tendence stran toho, jestli lidé nakupují online nebo v buticích, změnil se i jejich styl, začali se jinak oblékat. V módě se vlastně s pandemií změnilo všechno, ale ne ve prospěch kvality. Lidé, kteří chodili předtím do salónu, tam chodí dál, ale mladí ne, ti to nezažili a vyrostli v oblečení konfekčních řetězců a mají pocit, že je to tak v pořádku.
Budete tím pádem více cílit na mladou generaci?
Cítím, že jsem na křižovatce, a půjdu teď jiným směrem, ačkoli s módou to bude stále souviset. Navíc, po třiceti letech práce se chci věnovat osobnímu životu, protože vidím, jak čas rychle utíká. Chci dál dělat, co mě baví, vlastní kolekce, tvůrčí práci, potkávat se s klienty, kteří jsou i mými kamarády, ale získávat nové zákazníky už nepotřebuji. To ať dělají mladí návrháři. Možná by mě bavilo předávat jim zkušenosti a pomáhat jim růst, tedy dělat to, co pro mě kdysi udělala Helena Fejková.
S mládím dnes souvisí trend udržitelnosti, který se propisuje i v módě.
Jednou jsem viděla, jak modelka přišla v údajně ekologických šatech, a když jsem se podívala na štítek, zjistila jsem, že byly z polyesteru. To podle mě není ekologický materiál. Tím je vlna, kašmír, hedvábí. Přírodní materiály. Často vídám trend šít oblečení z látek vyrobených recyklací plastu. To je stejné, jako byste na sobě měla plastové lahve. Co je na tom ekologického? To, co se vyrábí chemických způsobem, ničí přírodu stokrát víc, byť se to tváří zeleně. Všechno na světě je jistou formou energie a umělé materiály vyrobené v konečném důsledku z nafty jsou jednoduše energeticky těžké.
Vnímáte to na sobě tak citelně?
Je obrovský rozdíl, když v létě vyjdete ven v šatech z umělých vláken a když vyjdete v šatech z přírodních materiálů. Hedvábí v létě chladí, v zimě hřeje, zatímco polyesterová blůza v zimě studí a v létě vás dusí, je neprodyšná. Proto pracuji výhradně s nejlepší kvalitou látek, která existuje. Materiály jezdím nakupovat na veletrh do Paříže, většinou jde o výrobce z Itálie, Francie nebo Německa.
Do jaké míry vás ovlivňují trendy? Mluvím o tradici Fashion Weeků.
Světové Fashion Weeky sleduji, myslím, že ovlivňují všechny tvůrce z naší branže. Sama jsem se této akce v národním měřítku zúčastnila v Moskvě, Kyjevě a v Praze a musím říct, že to pro mě úplně není. Jsem spíš sólistka, mám ráda svou představu, navíc jsem perfekcionistka, která si ráda sama vymyslí a zprodukuje akci. A preferuji velké akce, jež uceleně ukazují moji kolekci. Samozřejmě by mě neurazilo být součástí přehlídky, kde je třeba Armani. To by mi bylo ctí. Ale faktem je, že v malých kolekcích se jako návrhář zkrátka nemůžete příliš projevit.
Připravila: Andrea Votrubová, Foto: Alexander Dobrovodský
