Jen málokdo z českých sochařů a sochařek se kdy odvážil pracovat s mramorem, materiálem tolik ceněným v nejprestižnějších světových galeriích, ale i v aukčních domech. Sochařka Tereza Štětinová se hmoty – reálně těžké, a navíc ještě zatížené jmény jako třeba Michelangelo Buonarroti –, nezalekla a dovolila si překročit zažité normy a vtisknout jí nejen lehkost, ale také současnou estetiku. Kariéra této mladé umělkyně je na strmém vzestupu a dá se předpokládat, že v překonávání očekávání bude Tereza pokračovat. My jsme přímo u ní v ateliéru měli možnost pozorovat, jak chladný mramor přetváří ve věčné umění.
Klid ateliéru Terezy Štětinové stráží Átrej, skulptura postavy vyřezaná z bloku mrákotínského granitu ležící hned u vchodu do studia z Umělecké ulice nedaleko pražské Akademie umění. Při pohledu do sochařské dílny a skladu v přízemní budově s proskleným stropem, již Tereza sdílí se svým manželem audiovizuálním umělcem Romanem Štětinou, lze nacházet souvislosti mezi hotovými díly uskladněnými v policích a rozpracovanými věcmi, jejichž obrysy se dají tušit pod textilními přikrývkami a v tazích skic vysněných realizací rozvěšených na zdech. 
Láska a tradice
Z transportních krabic Tereza právě vybaluje několik děl z proběhlé výstavy Tři těla, šest nohou, šest rukou v galerii Bold, kde umělkyně na konci minulého roku vystavovala společně s Martinem Žákem. Mezi nimi je i rudé dřevěné Srdce z habru nebo Srdce tesané do litografického kamene, upomínající na Tereziny náměty, jež často hledá v duchovním světě pohanské i křesťanské tradice. Podobně zřejmým prvkem v sochařčině tvorbě je také splétaný cop, který se v dřevořezbě pod jejíma rukama stáčí jako had, v kresbě grafitem na mramoru naopak splývá jako vodopád. 
Ruka Páně
V obou případech se skrze zmíněnou symboliku Tereza vztahuje k tématům mateřství a péče. Tato linie se v její tvorbě začala objevovat, když se před několika lety stala matkou Loty a později i Františka. Mezi motivy, s nimiž pracuje, patří například zobrazení ruky, kterou často zpracovává do formy menších dřevěných reliéfů nebo v monumentální velikosti tesá do kamene, díky jehož objemu tato ikona následně poukazuje na Boží prozřetelnost, ochranu a velkorysost. Tento motiv umělkyně zvolila i pro památník Jana Palacha a Josefa Toufara, jenž navrhla a realizuje pro soukromého investora a Prahu 2. V jejím ateliéru visí velká studie, na níž jsou nakresleny dvě ruce, jedna ztvárněná v plamenech stoupajících vzhůru, druhá jako by ležící ve vodě stékající dolů. 
Síla materiálu
Na pracovním stole překrytém vlhkým textilním přehozem pro nás Tereza odkrývá téměř dvoumetrový plastický model ruky vytvořený z hlíny, podle nějž bude tesat finální skulpturu do Carrarského mramoru. Struktura a charakter materiálů, jako jsou kámen nebo dřevo, jsou pro Terezu během tvůrčího procesu podstatným východiskem. V drobných a zároveň silných rukou, přivyklých manuální práci, otáčí nejméně sedmikilový růženín, aby upozornila na jeho přirozenou krásu, nevšední zbarvení, unikátní kresbu a stopy po růstu – všechny tyto rysy minerálu propůjčují jedinečné kvality, pro které si jej v kamenictví vybrala. 
Vnímat křehkost
Ušlechtilé kameny jsou tvrdé a křehké zároveň, sochařka tedy musí danému minerálu dobře rozumět, aby zvolila správnou techniku a intenzitu při jeho opracování, a tak akcelerovala jeho kvality. Jediný nesprávný úder může kámen jednoduše zničit. V případě Terezy je její talent podpořen určitou ženskou vnímavostí, jež jí dovoluje odebírat hmotu citlivě, ačkoliv jde o velmi fyzicky náročnou práci. Když pozorujeme, jak bere do ruky kladívko a dláto, jasně vidíme, jak její tělesná paměť jako by se propojovala s pamětí kamene, jehož texturu utvářely miliony let, aby ji nyní člověk proměnil v umění. 
Dotknout se zastaveného času
Práci Terezy Štětinové do značné míry charakterizuje to, že se nesnaží hmotu zdolat, prosadit svou vůli a vtisknout materiálu podobu, jež mu nenáleží. Spíše ho oslavuje a uctívá, dovoluje si sounáležet s ním. V tomto ohledu navazuje na tradici vynikajících českých sochařek 20. století, jako byly Mária Barthusová, Adriena Šimotová, nebo Eva Kmentová, vedle níž ostatně Tereza vystavovala na skupinové výstavě Dotknout se zastaveného času v hunt kastner. Podobně jako její předchůdkyně, i Tereza Štětinová ve svých dílech zachycuje ženám vlastní emoční a tělesnou křehkost spolu ovšem s odolností, která ji vyvažuje. Právě tato balance, toto z perspektivy běžného dne nezřejmé, a přitom v našich životech neustálé přítomné napětí mezi křehkým a pevným, plným a prázdným, ženským a mužským či nebem a zemí, diváka v díle Štětinové nepochybně zaujme.
