Vystudovala právo v České republice a v Německu a Londýně zase obchod s uměním. Její následná praxe v tomto oboru ji dovedla až k umění samotnému. Záhy zjistila, že paragrafy a transakce kolem tak křehké oblasti jí nestačí, že potřebuje jít hlouběji. A tak se Nikol Popovská dostala až ke své současné životní kapitole, kdy otevřela v Praze Nia Gallery jako prostor, který jde v umění až na dřeň a nebojí se dávat hlas umělcům a umělkyním se silnou vizí.
Původní profesí jste advokátka. Proč jste se rozhodla změnit směr a věnovat se umění?
Byla to postupná a přirozená cesta. Začínala jsem v oblasti mezinárodního obchodního práva a postupně se dostala až k právu v umění a trhu s uměním. Ale čím dál víc jsem cítila, že mi nestačí být jen v pozadí, že chci být blíž samotnému obsahu.
Zároveň mě vždy zajímala témata jako identita, migrace nebo paměť – profesně i osobně. Kvůli mé rodinné historii pro mě nejsou jen teoretickými pojmy, ale součástí životní zkušenosti, která formovala můj pohled na svět. Postupně jsem si uvědomila, že některé příběhy a emoce se nedají vyjádřit odborným jazykem. Potřebují jinou formu, osobnější, citlivější, která dokáže oslovit i beze slov. A právě tu jsem našla v umění.
Už jste to naznačila – vyrůstala jste v rodině uprchlíka. Můžete přiblížit tento svůj osobní příběh?
Moje rodina patří ke komunitě takzvaných řeckých dětí – převážně etnicky makedonských dětí, které byly během řecké občanské války mezi lety 1946 a 1949 evakuovány ze země. Tisíce dětí byly tehdy odvezeny z oblastí severního Řecka, aby unikly válečným hrůzám. Vyrůstala jsem s vědomím, že domov a rodina nejsou jistotou a že jazyk, kultura a kořeny jsou něco, co si musíme sami uchovat. Je to zkušenost, která mě formovala a vedla k hlubšímu zájmu o tato témata.
V prosinci jste otevřela svou Nia Gallery. Jak náročné je prosadit se na poměrně konkurenčním českém trhu umění?
Popravdě, takto o tom nepřemýšlím. Česká umělecká scéna má řadu výjimečných aktérů – kurátorů, galerií, sběratelů i institucí, a já k tomuto prostředí přistupuji s velkým respektem. Nevidím to jako soutěž, ale jako kontext, do kterého přinášíme vlastní tón. Náš přístup je možná trochu jiný. Stavíme na silné vizi, mezinárodní spolupráci a také na sociálním přesahu. Zajímá nás nejen to, jak dílo vypadá, ale i jaký má význam, komu dává hlas a jak rezonuje s tím, co se děje ve světě.
Možná právě v tom je vaše galerie jiná než ostatní.
Nejsme jen galerie. Jsme platforma. Místo, kde se potkává mezinárodní program s lokálním kontextem, estetika s obsahem, umění s odpovědností. Každý výstavní projekt budujeme tak, aby kromě estetické hodnoty přinesl i hlubší reflexi – otevíral důležitá témata, rozvíjel kulturní dialog a podněcoval nové formy porozumění.
Například naše aktuální výstava Lucuma Tears představuje osobní zpověď umělkyně Marianny Angel, která skrze koláž, video i performance přetváří vlastní prožitky v silné vizuální sdělení o ženské zkušenosti, intimitě a odporu vůči stereotypům.
Paralelně probíhající výstava Embodiment přináší pohled tří umělkyň – Poliny Masevniny, Renaty Machýčkové a Báry Tetaurové – na ženské tělo jako místo vzpomínek, emocí a proměn. Každá z nich k tématu přistupuje jinak: jedna skrze fotografii, druhá přes malbu a třetí prostřednictvím vůní vytvořených z lidských feromonů. Výstava tak propojuje různé smysly a ukazuje, že tělo může vyprávět příběh mnoha způsoby.
Nia Gallery má výrazný filantropický rozměr. Jakým způsobem jej rozvíjíte a jak se promítá do fungování galerie?
V našem pojetí to není rozměr navíc, ale přirozená součást toho, co děláme. Umění vnímáme jako jazyk, kterým se dá otevírat dialog o zásadních otázkách dneška – a když takový dialog otevíráme, cítíme odpovědnost také něco vracet. Nejen tématy, ale konkrétní podporou tam, kde je to potřeba. Každý náš výstavní projekt v sobě nese nejen estetickou a intelektuální rovinu, ale i jasně formulovaný přínos – ať už jde o podporu konkrétních komunit, vzdělávacích iniciativ, nebo smysluplných aktivit, které souvisejí s tématy, jež daná výstava otevírá. Například u naší první výstavy jsme podpořili mobilní muzeum v Kapském Městě, které přiváží vzdělání přímo dětem z komunit s omezeným přístupem ke kulturním a vzdělávacím institucím. Věřím, že právě vzdělání je základem jakékoli skutečné změny. Otevírá dveře, posiluje sebevědomí a dává dětem nástroje, jak rozumět světu i sobě. Přístup ke kvalitnímu vzdělání by neměl být otázkou místa narození, ale základním právem.
Zároveň se snažíme bourat stereotypy. Když prezentujeme africké nebo latinskoamerické umění, nechceme akcentovat jen negativní emoce. Umění nemusí být jen reakcí na tíživou realitu těchto částí světa – může být i oslavou identity, kreativity a naděje.
Jaký typ umění osobně preferujete? Budujete si i privátní sbírku?
Ano, sbírám současné umění a preferuji díla, která mají silný konceptuální základ a schopnost vyvolat dialog o tématech, jež považuji za zásadní. Nejvíc mě zajímají mladí autoři na začátku své cesty. Právě v této rané fázi je podle mě důležité je podpořit – tehdy může mít naše důvěra a podpora největší význam. Navštěvuji je v ateliérech, zajímá mě jejich uvažování, proces a to, co je formuje.
Velké zastoupení v mé sbírce mají ženské autorky. Jako žena cítím, že je důležité podporovat je – jejich zkušenost i hlas často nebývají dostatečně slyšet. Krom toho mám slabost pro umění z Afriky a Blízkého východu. Je v něm hloubka, spiritualita, krása i napětí, které mě nepřestává fascinovat. Není náhoda, že moje první mezinárodní spolupráce v oblasti umění vznikla v Maroku, trvá dodnes a měla pro mě zásadní význam.
Podle čeho vybíráte umělce, které prezentujete ve své galerii?
Každý výběr umělce je výsledkem pečlivého, odborného procesu. Spolupracujeme s mezinárodním kurátorským sborem, který přináší různé pohledy, regionální znalost a vysoké nároky na kvalitu i relevanci.
Zaměřujeme se na umělce, kteří mají silný vizuální jazyk a zároveň jasně formulovaný obsah, tedy na umění, které přináší nové perspektivy a dokáže otevřít důležité otázky současnosti. Do portfolia zařazujeme jak etablované autory, tak vycházející jména s výrazným potenciálem.
Vnímáte umění jako investici?
Určitě ano. Ve světě je umění dlouhodobě vnímáno jako nástroj diverzifikace portfolia a ochrany majetku vůči tržním výkyvům. I u nás roste zájem o sběratelství a investice do umění, i když český trh zůstává v porovnání se zahraničím stále relativně opatrný a konzervativní. Umění je jednou z mála oblastí, kde se přirozeně propojuje emocionální vztah s reálnou ekonomickou hodnotou. Emoce při investici do umění nejsou slabinou, jsou často právě tím, co rozhoduje. I z investičního pohledu mají smysl – lidé nejčastěji drží a dlouhodobě oceňují díla, ke kterým mají osobní vztah.
V Nia Gallery klademe důraz na výběr umění, které má nejen silný autorský rukopis a obsahový přesah, ale i dlouhodobý potenciál hodnoty. Nesoustředíme se primárně na trendy, ale na vizi. Našim sběratelům nabízíme poradenství, které jim pomáhá orientovat se v současném umění a dělat rozhodnutí, která mají smysl – ať už chtějí budovat sbírku, nebo koupit jen jedno dílo, které je oslovilo.
Umělá inteligence čím dál výrazněji ovlivňuje svět kolem nás a současné umění není výjimkou. Jak se stavíte k umění generovanému AI? Vnímáte jej jako relevantní součást současného uměleckého diskurzu a budoucnosti umění vůbec?
Umění generované umělou inteligencí vnímám jako přirozený vývoj a důsledek toho, jak technologie stále silněji proměňují všechny oblasti lidského života. Umělá inteligence dnes zásadně proměňuje celá odvětví od zdravotnictví a finančních trhů přes kreativní průmysly a vzdělávání až po způsob, jakým pracujeme, komunikujeme a rozhodujeme se. A právě proto ji nelze oddělit ani od umění jako oblasti, která vždy citlivě reagovala na proměny světa kolem nás. AI nevidím jako hrozbu pro umění, ale jako novou vrstvu jazyka, kterým současnost sama sebe zkoumá.
Zároveň je však důležité připomenout, že technologie – byť fascinující a mocné – nejsou schopny nahradit to, co je pro umění nejcennější: lidskou zkušenost, intuici a schopnost vytvářet něco skutečně nového. Umělá inteligence může kombinovat existující formy, analyzovat styly a imitovat vzorce, ale nedokáže vyjádřit emoci, která vyrůstá z autentického prožitku. Téma umělé inteligence tak vnímáme nejen jako součást umělecké praxe, ale i jako kulturní a etickou výzvu. A právě proto se mu chceme ve svém programu věnovat – s otevřeností, odborností i kritickým odstupem.
Jaké trendy vidíte v současném umění? Podléhá vůbec umění trendům?
Umění vždy odráží proměny společnosti, a proto přirozeně reaguje i na aktuální kulturní a společenské pohyby. V roce 2025 sledujeme několik výrazných směrů, které rezonují v oblasti tvorby i sběratelství: rostoucí zájem o umění z Afriky, Latinské Ameriky a Indie, zvýšenou pozornost k tématům udržitelnosti, identity – například genderu, kulturní paměti, vzestup digitálního umění a technologií, ale také důraz na odpovědné a hodnotově ukotvené sběratelství. Tyto směry reflektují proměnlivou citlivost společnosti a naléhavé otázky současnosti.
Jak vypadá váš typický zákazník?
Naši sběratelé často patří k lidem, kteří přemýšlejí hlouběji. Nehledají pouze dekorativní estetiku nebo známé jméno, ale díla, která mají význam. Jsou to jednotlivci, kteří vnímají současné umění jako způsob, jak reflektovat svět, sdílet hodnoty a zanechat stopu jak kulturně, tak i osobně. Zaznamenáváme zájem jak ze strany zkušených sběratelů, tak i mileniálů, podnikatelů či lidí z různých profesních oborů, kteří chtějí budovat sbírku vědomě. Chtějí investovat do kvalitního, dlouhodobě relevantního umění, které má hlas a přesah.
Věříme v umění, které obstojí ve všech rovinách, tedy vizuálně, kulturně i investičně. V Nia Gallery se nesoustředíme pouze na jména, ale na obsah, kvalitu a sílu výpovědi. Každé dílo v našem výběru propojuje současnou relevanci s nadčasovou hodnotou, ať už pochází od etablovaného tvůrce, nebo výrazného nového hlasu. Pomáháme sběratelům budovat sbírky, které mají vizi, kontinuitu a charakter. Naši sběratelé nehledají trendy. Hledají pravdivost, význam a hodnotu, která vydrží.
Připravila Alena Šantová, Foto: Michaela Dzurna
