Psal se rok 1988. Na kolech z poloviny zabořených v hlíně stál ve vysokých kopřivách starý Brouk.
Karoserie byla zpola pokryta barvou, zpola rzí. Šlo spíše o vrak než o vůz, který by měl ještě někdy vyjet na silnici. „Byl to smutný a nedůstojný pohled,“ vzpomíná Ondřej Brom na automobil, který stál na zahradě bratrova známého Ladislava Rojky.
Parkoval tam takhle dalších devět let, než se ho majitel rozhodl zbavit. Když se o tom Ondřej Brom dozvěděl, okamžitě se rozjel zpátky k zahradě. „V peněžence jsem měl pouhé čtyři tisíce korun, cena vozu přitom činila 60 tisíc. A tak jsem prosil majitele, zda by mohl počkat, než dojedu do banky. Díkybohu souhlasil,“ popisuje Brom.
Když Brouka koupil, vlastně ještě vůbec netušil, jaký skvost získal. Věděl sice, že se stal majitelem originálního válečného typu KdF, ale další podrobnosti pro něj zůstávaly záhadou. Na vozu se totiž nedochoval výrobní štítek, natož číslo karoserie, které by mohlo prozradit více. Až později zjistil, že na zahradě bratrova známého celá ta léta stál nejstarší dochovaný sériový Brouk.
K tomuto zjištění ale vedla ještě dlouhá cesta. Aby nový majitel automobilu zjistil, co všechno jeho nový Brouk zažil, musel se pustit doslova do detektivní práce. Vypátrat způsob, jakým by se pod několika vrstvami laku na rezavé karoserii dalo odhalit sériové číslo vozu, se zprvu zdálo neřešitelným úkolem. Ondřej Brom se radil s odborníky, zkoušel speciální rentgeny, dokonce volal pro radu na ministerstvo vnitra. Nakonec si vzpomněl na známého z kriminálky, který pro policii pracoval jako technik.
„Dorazil ke mně do dílny s řadou věcí – s nejrůznějšími zkumavkami a nádobkami plnými tekutin, s kapátky, štětečky. To vše mi připadalo jako malá chemická laboratoř. Postupně na kapotu nanášel jednotlivé chemikálie a já a moje manželka jsme dokola zkoumali a prohlíželi místo, kde se výrobní číslo mělo nacházet,“ vzpomíná Brom. Nakonec se objevily dvě číslice: dvojka a nula.
Další pátrání po původu vozu se sériovým číslem 20 probíhalo v archivech. Z dobových materiálů se Ondřej Brom dozvěděl, jaký automobil to vlastně koupil. Jednalo se o vůz KdF typu 60L, který byl vyroben 5. listopadu 1941. Když vyjel z pásu továrny VW v tehdejším Fallerslebenu, do technického průkazu výrobce uvedl, že jde o obsah motoru 985 ccm. Brouka obdržel darem významný berlínský skladatel Paul Lincke. K 75. narozeninám mu jej věnoval nacistický režim, který Linckeho obdivoval.
Volkswagen Brouk je dnes již ikonou. Od zahájení výroby ve 40. letech minulého století do jejího ukončení v roce 2003 se prodalo více než 21 mi-lionů těchto aut. Brouk se tak stal vůbec nejvyráběnějším vozem bez výrazné změny designu v historii.
Klíčovou roli v tom přitom sehrál právě i nacistický režim. Konstrukci vůbec prvního Volkswagenu, modelu Typ 1, měl na starosti Ferdinand Porsche, který jej v roce 1935 oficiálně představil Adolfu Hitlerovi. Toho zcela nadchla jednoduchost a funkčnost vozu a rozhodl se proto zasadit o rozjetí sériové výroby.
Brzy vznikl plán na motorizaci Německa. Právě z této doby pochází samotný název automobilky Volkswagen, což v překladu znamená doslova „lidový vůz“. Lidové auto dostalo název KdF-Wagen podle zkratky nacistické organizace Kraft durch Freude – Radostí k síle.
Obyvatelé Německa si na vůz začali spořit prostřednictvím spořicích knížek, na které ukládali v průměru pět marek týdně. Samotný automobil měl stát 990 říšských marek, 50 marek si výrobce účtoval za dodání a dalších 200 marek činilo pojištění na dva roky. Na vůz si takto lidé měli naspořit do pěti let. Tento plán však naboural příchod druhé světové války, která vedla k tomu, že zhruba 350 tisíc spořících Němců o své peníze přišlo a svého KdF se nedočkalo. Na speciálním berlínském kontu se nashromáždilo 268 milionů říšských marek, které ke konci války zabavili Rusové.
Berlínský hudební skladatel Paul Lincke byl jedním z těch, kteří v KdF mohli jezdit i za války. V roce 1943 se s vozem přestěhoval do Mariánských Lázní, odkud byl po válce spolu se sudetskými Němci odsunut. Jeho Brouk však zůstal v Československu. Převzal jej úředník státních lázní Zdeněk Krásný. A po něm přešel vůz do rukou rodiny Tesařových.
„Osud Linckeho vozu mezi lety 1958 a 1997 není možné doložit žádnými dokumenty. Co vím ze vzpomínek Antonína Tesaře mladšího, je jen to, že k prodeji vozu došlo někdy v roce 1958. Kdo vozidlo koupil, se mi však nepodařilo zjistit. Vše překryl čas a nánosy podivné totalitní doby,“ říká k historii vozu Brom.
Sotva skončilo jeho investigativní pátrání po původu automobilu, pustil se do jeho samotné renovace. Rozhodl se přitom, že vozu vrátí takovou podobu, která by co nejvíce odpovídala původnímu stavu z roku 1941. Cíl to nebyl vůbec snadný. A to především kvůli tomu, že dobových fotografií a dokumentace týkající se vozů KdF z roku 1941 se dochovalo jen velmi málo.
„Začal jsem s drobnými úpravami. Mezi lety 1997 a 2001 jsem odstrojil malé díly z karoserie, které by mohly být při manipulaci poškozeny. Jednalo se například o originální bakelitovou palubní desku, vnitřní zpětné zrcátko, zadní opěrák, volantovou tyč nebo třeba trubku volantové tyče. Díly jsem pečlivě schoval a opravil, abych je pak mohl na původní místo zase vrátit,“ popisuje Brom.
Několik let mu trvalo najít skutečného odborníka, který by dokázal opravit karoserii. Přestože vůz vystřídal několik různých dílen, ani v polovině roku 2012 nebyla jeho karoserie v takovém stavu, v jakém by si Brom představoval. Na podzim 2012 se proto v německém Mannheimu domluvil na opravě svého Brouka s polským renovátorem Jacekem Krejewským. V tu chvíli se oprava veterána rozjela skutečně naplno. Během několika měsíců byla karoserie dokončena a vlastník legendárního automobilu se mohl pustit do další práce.
Ondřej Brom vyzkoušel několik druhů laků, vlastnoručně skicoval písmena a číslice pro poznávací značku podle předpisu platného od listopadu 1940. Nelehké bylo především shánění originálních dílů do automobilu – ať už šlo o dobový volant, či originální tachometr. Ondřej Brom po něm pátral u zahraničních kupců a nakonec na serveru eBay narazil na tachometr z válečného Brouka KdF. „Z fotografií nebylo zřejmé, zda jde o originální součástku, nebo o repliku, ale neměl jsem tehdy na výběr a tachometr zakoupil,“ vzpomíná Brom. Sotva rozbalil balíček od pošty, ve kterém se tachometr nacházel, bylo mu jasné, že jde o podvod.
Nakonec se Bromovi i přes všechny překážky podařilo práci úspěšně dokončit a válečný Brouk KdF tak dnes jezdí po silnicích takřka ve stejné podobě jako na začátku 40. let. „Jízdu s tímto vozem není možné srovnávat se současnými auty. Přesto je řízení velmi příjemné, zejména když vše funguje tak, jak má. Motor byl pro mě velkým překvapením. Je velmi pružný a dokáže vůz rozjet na 100 kilometrů v hodině. Přesně jak to mělo být v době vzniku vozu,“ popisuje Brom, který loni o svém zrestaurovaném Broukovi vydal knihu, v níž popisuje celý průběh náročné renovace.
