Doc. MUDr. Jan Měšťák, CSc. (73) – jeden z našich nejlepších plastických chirurgů, vysokoškolský pedagog, přednosta Kliniky plastické chirurgie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice na Bulovce v Praze a její zakladatel. Je také vedoucím Centra komplexní chirurgické péče o ženy s onemocněním prsu Fakultní nemocnice na Bulovce a vedoucím lékařem soukromé kliniky Esthé.
Největším štěstím v životě jsou pro něj jeho děti, největším životním přáním potom jejich štěstí a zdraví. Je ochoten ztratit vše, co v životě získal, jen když budou zdravé a šťastné. Jako chirurg, dětský chirurg i plastický chirurg totiž velmi dobře ví, kde může být smutek a bolest rodičů největší. A tak říká, že vše ostatní pro něj již není zdaleka tak podstatné.
Celý život pomáhá vracet sebevědomí lidem pošramoceným handicapem nebo úrazem. A také jako plastický chirurg zázračně čaruje s ženskou krásou. Je nabitý neuvěřitelnou energií a pozitivní energii kolem sebe šíří, vždy trpělivý, v dobré náladě. Věří, že každý má šanci uspět, pokud má dostatek sebevědomí i pokory a řídí se intuicí.
Jak jste se dostal k plastické chirurgii? Původně jste prý neměl být ani lékařem…
Ano, má cesta nebyla vůbec přímočará. Na základní škole jsem se sice učil lépe než průměrně, ale byl jsem nesmírně zlobivé dítě plné energie, takže dvojky z chování nebyly výjimkou. V čem jsem však vynikal, byl sport. Kvůli špatným známkám z chování mě nepřijali ani na hotelovku do Mariánských Lázní, a tak jsem šel do učení na jemného mechanika do Fyzikálního ústavu ČSAV, kde byla zaměstnána moje maminka.
Nechtěl jste se věnovat sportu?
Sport byl tehdy pro mě to nejdůležitější, už v patnácti jsem se dostal do reprezentačního výběru ČSSR ve volejbale. Vzpomínám si, že jednou řekl mistr mamince, že sice hraju dobře, ale práce mě zrovna moc nebaví. Maminku to hodně mrzelo, a protože jsem ji měl rád jako málokoho, řekl jsem si, že všem ukážu, jak se mýlí. Od té doby jsem měl na „učňáku“ jen samé jedničky.
A co jste dělal potom?
V té době zřídili dvouleté gymnázium pro pracující. Hrál jsem vrcholově volejbal, závodně tancoval, chodil s holkama, od šesti do dvou pracoval a od půl třetí čtyřikrát týdně chodil na gymnázium. Co mne ve škole bavilo, byla matika, a tak jsem se rozhodl dělat přijímačky na matematicko-fyzikální fakultu. Byly dost brzy, někdy v květnu, z fyziky jsem měl za jedna, ale z matiky jsem u nich dostal logaritmy a ty jsme měli brát až za čtrnáct dnů…
Takže vás nevzali…
Ano, místo školy mě čekala vojna, přidělili mě do Dukly Kolín, což byl armádní klub, přeborník republiky s dvanácti reprezentanty. Během vojny jsem se rozmýšlel, jestli půjdu na Institut tělesné výchovy, nebo na medicínu. Jak vidíte, medicína vyhrála. Dokonce jsem bral každý rok prospěchové stipendium, přitom sportoval, po skončení univerzity jsem si udělal kandidaturu, habilitoval. Nastoupil jsem na Kliniku plastické chirurgie na Vinohradech, kde jsem operoval mimo jiné obličejové rozštěpy, měl jsem skvělé učitele a oženil se.
Vaše manželka byla také lékařka?
Ano, zubařka, ale když naše děti trochu odrostly – Martince bylo asi devatenáct a Ondrovi třináct, tak jsme se se ženou rozvedli a děti mi zůstaly na triku. To máte tak, některé ženy často nezvládají určité situace. Přece jenom jejich životy jsou o něco složitější než nás mužů. Obě děti vystudovaly vysokou školu, Ondra dělá plastickou chirurgii, v pětatřiceti habilitoval na docenta, Martinka vystudovala filosofickou fakultu a nyní žije v Anglii, má tři děti, a bez přehánění, i andělskou povahu. Děti jsou v životě to nejdůležitější, co mám. Největší životní úspěch, jakého jsem dosáhl, je jejich důvěra ve mě, pocit jistoty, že jsem tady pro ně a že je nikdy nezklamu.“
Jak vznikl nápad založit kliniku Esthé?
To má určitou souvislost s hrabětem Tomášem Kolowratem. Kdysi mě navštívil na klinice se svým tatínkem Jindřichem, který měl kožní problémy. Ambulantně jsem mu je odstranil, přičemž jsem odmítl za ten zákrok peníze, protože kromě jiného jsem považoval za velkou čest prospět alespoň trochu šlechtickému rodu, kterého si dodnes tolik vážím. Snad na základě toho jsme se stali s Tomášem velkými přáteli. Navštěvoval jsem ho, on vařil a já si povídal s jeho tatínkem. Stále více jsem si přitom uvědomoval, že velikost člověka není dána tím, čím je a jaký má titul, ale tím, jak se chová a jak jedná, jak je skromný a kolik má v sobě pokory. A když ho chtěli obrat o majetek nějací příbuzní z Ameriky, že je nesvéprávný, tak jsem velice rád svědčil u soudu a řekl, že bych chtěl mít moudrost, jako má starý pán. To, že klinika Esthé nakonec vznikla v areálu Kolowratových domů Na Příkopě, ovšem není moje zásluha, ale mé profesní společnice MUDr. Hany Rakové, která iniciovala výstavbu kliniky společně se správcem majetku Kolowratů.
Stali jste se s Tomášem nejen přáteli, ale i partnery v podnikání?
Nakreslil jsem jakousi předlohu budoucí kliniky – šest pater, na pátém operační sál, malý sálek na prvním patře, čtrnáct lůžek. A Tomáš se rozhodl, že to podle mého nákresu postaví. Já jsem mu slíbil, že dokud mne něco nedonutí, tak odtud neodejdu.
Je o vás známo, že rád a skvěle operujete nosy…
Dělal jsem dříve rozštěpy, ale nosy jsou specifika, dělá je dobře relativně málo chirurgů, spočítal bych je na prstech. Nosy jsou nejtěžší. Sebemenší špatný zákrok, který uděláte, se odrazí na psychice lidí – navštěvují psychiatra, straní se společnosti, kamarádů… Na druhé straně žádná jiná operace nepřináší tolik osobního prospěchu pacientovi, jako když se mu udělá pěkný nos. Nos je totiž dominantou jeho dění, je to alfa a omega jeho dalšího života. Pro chirurga jsou nosy výzva, nesmíme udělat milimetrovou chybu. Jsem perfekcionista, mám i patentované některé své nápady. Nakonec mi v tom pomáhá i jemná mechanika, kterou jsem se vyučil. Jsem sebevědomý, ale mám současně absolutní pokoru a to je důležité. Chirurg nesmí být jenom sebevědomý, jinak dělá chyby.
Jste specialista i na reoperace nosu. Jaké máte pocity, když je děláte? Máte vztek na toho, kdo to zpackal?
Ne, to ne. Mně je líto klientů, kteří na to jdou. Vždycky ode mne dostanou slevu. Reoperace je obtížnější, protože jdu do něčeho, a nevím, co tam najdu.
Kde je podle vás v estetické chirurgii hranice etiky: kdy operovat, a kdy zákrok odmítnout?
To je velice krásné téma, o němž i přednáším, za dobu existence kliniky jsem uspořádal přes dvacet vzdělávacích sympozií. Tam hovořím často právě o etice. Těžce nesu plastické chirurgy, kteří šponují peníze. Ta etika je v člověku.
Takže neváháte klienta ani odmítnout?
Neoperuji zásadně člověka, který to nepotřebuje, který čeká výsledek, ale já vidím, že ten tam nebude. Poznám, jestli klient něco potřebuje, ať je to facelifting, či něco jiného. Když to není potřeba, neoperuji, nemám na to svědomí, vyčítal bych si to. A když operuji, nemohu odejít od operace, abych nebyl vnitřně spokojený.
Prý také někdy operujete zadarmo…
Devadesát procent lidí u mne neplatí za konzultaci. Mám tři ceny a nikdy nedávám vyšší. Odkazuji se při tom na Tomáše Kolowrata a starého pána, kteří pronajali za korunu Kolowratské divadlo nebo zámeček pro důchodce. V jejich duchu pokračuji dál. Lidi starší, sociálně slabší, studentky…, ti vždycky u mne dostanou slevu. Smyslem života je konat dobro, a ne na někom vydělávat. Peněz mám dost, nepotřebuji je, všechno rozdávám svým bližním. Pro mne je radost, že mají radost druzí. Ta radost je opravdu někde jinde.
Máte přehled, kolik operací provedete? Kolik jich bylo za celou vaši kariéru?
Celkově se to dá stěží vyčíslit, ale nosů je už přes tři tisíce. Stále provádím měsíčně kolem osmdesáti operací, takže za pětačtyřicet let chirurgické praxe to bude skutečně velké číslo zákroků. Pokud se týká celé kliniky, za dobu její existence jsme měli asi sedmdesát tisíc rea-lizovaných operací, a ani jednu zánětlivou komplikaci, což je dáno dodržováním pravidel sterility a čistotou pracoviště.
