Filantropie je odvětví, které nejvíce zazáří v nejtěžších dobách. Pandemie ukázala, že malí i velcí mecenáši jsou připraveni reagovat téměř okamžitě a rozdat to, co zrovna můžou – ať už miliony dolarů, nebo desítky roušek.
Jeff Bezos, Oprah, Leonardo DiCaprio či Laurene Powell Jobs, vdova po Stevu Jobsovi, věnovali v době koronakrize obrovské sumy peněz potravinovým bankám. Zakladatel Twitteru Jack Dorsey poukázal na charitu miliardu dolarů, téměř třetinu svého jmění. Bill Gates, jeden z prvních, kdo varoval svět, že příští světová krize nepřijde z velkých válečných zbraní, ale z maličkých mikrobů, spolu se svou ženou Melindou přislíbil poskytnout prostřednictvím Bill and Melinda Gates Foundation stovky milionů dolarů.
Dobrovolničení se ale rozjelo i na úrovni, kde se počítá s čísly o mnoho desetinných míst menšími. Alexandra Doleželová, spoluzakladatelka a manažerka Jídelny Kuchařek bez domova, kde vaří ženy se zkušeností s bezdomovectvím čistě rostlinná jídla, to potvrzuje: „Mám pocit, že v době pandemie se u nás hodně rozjelo dárcovství a solidarita mezi lidmi. Už nám to nikdo nevezme a v lidech to snad zůstane. Jídelna Kuchařek bez domova fungovala hlavně díky dobrovolné pomoci lidí působících v platformě Breakfaststory. Zákazníci a zákaznice objednávali jídlo nejen pro sebe, ale i pro seniory a seniorky, rodiče samoživitele… a dělají to dál. Možná jsem optimistka, ale podle mě se naše společnost v dárcovství a dobrovolničení posunula.“ Co velké i malé mecenáše k dobročinnosti vede?.
Dávat je lepší než mít
Je všeobecně známo, že Bill Gates jako kdysi nejbohatší muž světa trpěl depresí, než jeho žena přišla s nápadem, že mu pomůže, když se o své jmění začne dělit. Pomohlo. Laurene Powell Jobs tvrdí, že zdědila hromadu peněz po manželovi, kterého hromadění peněz paradoxně vůbec nezajímalo, a proto se rozhodla efektivně distribuovat majetek jako čest jeho památce. Mnozí z mecenášů přispívají na celou škálu oblastí, ale zároveň mají své „srdeční záležitosti“, kterým věnují nejvíce času i finančních prostředků. Manželé Gatesovi věří, že mnoho světových problémů, jako je chudoba, postavení žen či klimatická krize, se vyřeší tím, že se přestane exponenciálně zvyšovat počet lidí na naší planetě. Paní Jobs je velkou zastánkyní demokracie, otevřenou kritičkou současného amerického prezidenta a podporovatelkou vzdělání a svobody tisku. Oprah propůjčuje svůj hlas i peníze hlavně rozvoji a příležitostem pro mladé africké ženy a dívky, Sean Penn se věnuje bohy zapomenutým oblastem jako Haiti, Leonardo DiCaprio ochraně přírody. Je to přirozená inklinace a leckdy jediný způsob, jak se rozhodnout v záplavě příliš mnoha možností.
Jednou ze smutných „výhod“ obrovských krizí je právě přirozená selekce toho, co je potřeba udělat. Během jarních měsíců roku 2020 se mnozí filantropové jistě nemuseli rozhodovat, jestli, s nadsázkou řečeno, věnovat peníze na záchranu vzácného amazonského čolka, nebo opravu autobusových zastávek v Timbuktu – většina peněz šla prostě na následky pandemie. Díky tomu, že akutní problém byl těsně vedle nás, byly na chvíli priority jasné. Dokonce i lidé, kteří nad dobročinností normálně nepřemýšlejí, najednou věděli, že dávat je lepší než mít.
Těm, kteří veškeré lidské aktivity vysvětlují jen ekonomickým či sociálním ziskem (pomáhám, protože jednou se mi to nějak vrátí), často dojdou argumenty, když se ukáže, že pomoc nemá leckdy logické vysvětlení. Lidé pomáhají i bez vidiny budoucí odplaty nebo pochvaly. Lidé dokonce pomáhají, i když nemají z čeho! Alexandra Doleželová má zkušenosti z první ruky: „Žiju v bublině, ale v té bublině se pomáhá a jsem za to moc ráda. Například moje kamarádky Kuchařky bez domova, ženy, které mají samy zkušenost s bezdomovectvím a stále jsou v těžké sociální situaci, vařily během pandemie jídlo pro lidi bez domova a rozdávaly jim ho. Někdy rozdaly třeba osmdesát obědů za dvacet minut. Tím jsem byla dojatá. Pomáhat je pro ně samozřejmé a tak to bylo u více lidí kolem mě.“
Barbara Nesvadbová, zakladatelka nadačního fondu Be Charity, během pandemie reflektovala „zvýšený zájem o dobrovolnickou práci. Všichni víme, že nejcennější, co máme, je náš čas. A pokud ho kdokoli chce věnovat dobru, pak je to hezký projev lidské sounáležitosti. Například zítra (článek vznikal na konci května 2020) máme charitativní golf a přihlásilo se dokonce víc lidí než loni, což je úžasné.“
Proč to nedělá stát?!
„Ať se stará vláda, já už jsem přispěl na daních,“ bývá nejčastějším argumentem lidí, kteří přispívání na charitu necítí ani jako občanskou povinnost, ani jako morální výzvu, neřkuli životní poslání. Pracovníky v neziskovém sektoru si často představují jako vysmáté sluníčkáře, kteří si žijí svůj infantilní sen o dobrých vílách. Alexandra Doleželová to uvádí na pravou míru: „Lidé v neziskových organizacích pracují od nevidím do nevidím a to se v období karantény ještě zhoršilo. Stres, víkendy neexistují, práce v noci… Vidím to třeba na kolegyních, které se starají o humanitární ubytování pro ženy bez domova. Navíc lidé v neziskovém sektoru nebo v sociálních službách pracují za velmi malé peníze. To je letitý problém. Hned ale musím dodat, že v době pandemie jsme byli velmi mile překvapeni, kolik nám naši příznivci a příznivkyně darovali, a moc za to děkujeme.“
K čemu vlastně bohulibé pohnutky lidí a charitativní organizace slouží, když žijeme v relativně sociálním státě? Zatímco světová chudoba, majetková nerovnost, klimatická změna či rasismus jsou možná nejpalčivější problémy světa, pro charitativní sektor jsou příliš komplexní, aby se s nimi mohl úspěšně popasovat. Jejich řešení vyžaduje politické, ekonomické a možná společenské změny a charitativní organizace mohou maximálně vyplnit mezery, ale jen těžko se stanou hybateli nápravy. Najděte však konkrétní problém s konkrétními obrysy, přesným zadáním vyžadujícím specifické kroky a potřebou zasáhnout rychleji či kreativněji, než jak dokážou jednotlivé vlády, a máte příležitost ideálně stvořenou pro charitativní nadace. Pomáhající organizace mohou jednat cíleně, selektivně a inovativně, tedy vzít na svá bedra neozkoušené či riskantnější kroky, které by vládám neprošly nebo by jim trvalo příliš dlouho uvést je do chodu.
V době celosvětové krize můžeme snadno propadnout iluzi, že všechny lidské problémy jsou centralizované, racionalizovatelné a mají relativně jasná hromadná řešení. Jenže pandemie je pandemie, a až opadne šok z její celosvětovosti, čekají nás specifické lokální potíže a dopady na život konkrétní maminky, která kvůli ztrátě zaměstnání přišla o konkrétní peníze na konkrétní nájem nebo školu v přírodě.
Účinnost konkrétního zaměření pomoci potvrzuje i Barbara Nesvadbová činností fondu Be Charity. Její fond podporuje dlouhodobě nemocné či jinak znevýhodněné osoby a jejich rodinné příslušníky, kteří se o ně starají. „Pomáháme příspěvky na léčbu, rehabilitaci, na koupi zdravotnických pomůcek a materiálu. Chceme znát příběh každého žadatele a pomáhat s konkrétními osudy. Mezi naše zásady patří rozdělení 100 procent získaných finančních prostředků.“ Podle Barbary Nesvadbové se za každičké vypjaté situace ukáže ryzí povaha toho daného člověka. „Je vlastně nesmírně poučné dnes pozorovat svět,“ říká.
V okřídleném příběhu jde holčička s dědečkem po pláži, na které zůstalo po obzvlášť mohutném odlivu uvězněno na suchu tisíce hvězdic. Holčička začne hvězdice nosit jednu po druhé do vody, ale dědeček se ji snaží odradit: „To je zbytečné, vždyť je všechny zachránit nemůžeš.“ „Ale můžu zachránit tuhle,“ říká holčička, „a tuhle…“ To je postoj, ze kterého vychází mnoho filantropů. Tím nechceme naznačit, že dobročinnost se snaží předstírat, že komplikované problémy mají jednoduchá řešení, ale že jeden ze základních pilířů úspěšné dobročinnosti je schopnost rozhodnout se, na kterých frontách bojovat. A pak se zakousnout a nepustit.
Mecenáš, nebo podnikatel?
Schopnost vymezit konkrétní cíle a bitvy platí u neziskového sektoru a menších či středně velkých hráčů. Čím více peněz člověk či nadace rozdává, tím propletenější a komplexnější se každá pomoc stává. Laurene Powell Jobs potvrzuje, že témata jako chudoba, vzdělanost, přístup k lékařské péči či environmentální spravedlnost spolu souvisí, a když zatáhnete za jednu nit, zjistíte, že taháte za celou tapiserii propletených témat. Podle ní obzvlášť v sociálních oblastech není možné dosáhnout dlouhodobých změn, pokud se soustředíte jen na jediný problém. I proto ti nejštědřejší mecenáši postupně dojdou k pestrému a zdánlivě nesourodému portfoliu filantropických aktivit, kde však při bližším pohledu jedna věc zcela logicky vede k druhé. Někdy se jejich aktivity rozrostou do takových rozměrů, že už není snadné určit, kde začíná a končí charita, jejich vlastní podnikání a politické vlivy a zájmy.
Podle Nesvadbové má pomáhání v menším měřítku určité výhody, i když třeba pracuje s omezenějšími prostředky: „Tím, jak jsme relativně malá země, je pro náš fond skvělé, že většinu našich spolupracovníků osobně známe. Tím nechci říct, že se není čemu přiučit. Třeba v Británii nebo v Německu mají lépe zvládnuté crowdfundingové aktivity, také je takřka nutností se angažovat v rámci CSR (Corporate Social Responsibility). To u nás ještě mnoho firem takto necítí. Vídáme to například ve snaze dostat zaměstnance z Etincelle na volný trh. Ale většinou máme na naše aktivity tak milé reakce, vídáme takřka jen otevřená srdce, ochotná pomoct, takže jsem za naši malou republiku moc ráda.“
Co bude dál?
To je samozřejmě otázka, na niž si netroufají ještě odpovědět ani ekonomičtí prognostici. Pomáhající sektor však jede dál. Doleželová se spolu s obecně prospěšnou společností Jako doma těší, že „na začátku června otevíráme nové komunitní centrum pro ženy bez domova a Jídelna Kuchařek bez domova se vrátí do svého klasického provozu“. Ani Nesvadbová budoucnost černě nevidí: „Samozřejmě se obávám, že celá společnost bude muset čelit finančním trablům, což se nevyhne ani neziskovému sektoru. Nicméně musím poděkovat bohu, nebo nejlépe všem bohům, že naši donátoři jsou věrní, že chtějí pomáhat, že nám věří. Máme před sebou mnoho projektů, ať už se značkou Dermacol či s Alo diamonds. Teď se soustředíme na září a říjen, kam jsme přesunuli náš každoroční žofínský bazar i Souboj hodnot na Jatkách. Počátkem října nás čeká galavečeře v Národním muzeu a dál koncert Iva Kahánka v Rudolfinu, Předčítači na Broadwayi… Jsem přesvědčena, že to, že sto procent zisku rozdělujeme postiženým, nám v očích veřejnosti dodává důvěru, kterou nelze zklamat. A já si vážně neříkám, že každičký rok musíme být lepší a lepší. Každá koruna pomůže. Každá ruka, která se přidá, je vítána.“
Kde můžete přispět?
Nadační fond Be charity
Zasláním libovolné částky na transparentní účet fondu na číslo účtu 115-564990257/0100
Jídelna Kuchařek bez domova
Přijďte se najíst do Jídelny Kuchařek bez domova na adresu Brožíkova 6, Praha 5 nebo si objednejte oběd na breakfaststory.cz/potes-obedem/. Za každý vámi zakoupený oběd dovezou jeden seniorovi či seniorce nebo rodičům samoživitelům. Finančně lze podpořit na
www.darujme.cz/projekt/1202976.
