Pokud chcete přežít, musíte svůj byznys přizpůsobit podmínkám

Poloprázdné pláže, na moři méně turistických lodí, ale zase více ryb k pozorování při potápění. Tak změnila letošní koronavirová pandemie Zanzibar. Resortu Zuri s třísetmetrovou soukromou pláží, šesti venkovními restauracemi a vzduchem, který tak nádherně voní, tu šéfuje bývalý profesionální voják Petr Kratochvíl.

V příjemných sedmadvaceti stupních a pod téměř rovníkovým sluncem vede resort, jehož výstavba stála několik desítek milionů dolarů. „Prosinec už je vyprodaný. Hlavní sezona v únoru a v březnu bude snad dobrá,“ přemýšlí o budoucnosti Kratochvíl.

„Bohémsky a relaxovaně luxusní resort, topící se v tropické zeleni a omývaný tyrkysovým oceánem.“ Je to správný popis resortu Zuri?

Ono to tak je. Zuri je specifický projekt. Na dvanácti hektarech pozemku je vybudovaných jen padesát šest bungalovů, což je na všeobecné podmínky resortů po celém světě zkrátka velkorysé. I pokud máme naplněnou maximální kapacitu, na každého hosta stejně pořád připadá tisíc metrů čtverečních. Zároveň si Zuri na nic nehraje. Je upřímně luxusní, ale hezké a africké. Nesnaží se vás ohromit velkolepostí a přehnanou pompézností. Z každé maličkosti, která tady je, dýchá design, je znát, že o každém detailu někdo přemýšlel, snažil se ho dotáhnout k dokonalosti. K dokonalosti, ale v milém duchu. I když jsme pětihvězdičkový resort, nikdo vás nenutí se převlékat do velké večerní, když jdete do restaurace. Můžete přijít klidně v plavkách – nejenže to nebude nikomu vadit, ale ani vy sami se nebudete cítit zvláštně. V Zuri nikdo nic neřeší.

Je pravda, že na začátku Zuri byla krásná pláž?

Ano – a ta pláž byla tak krásná, že stálo za to k ní dostavět resort. Fakt je, že máme nejkrásnější pláž na celém ostrově. Naše strana ostrova je v závětří, vítr tady nefouká od rána do večera jako na opačné straně ostrova, tam, když je odliv, jdete do moře pět set metrů po kamenitém dně, u nás je při přílivu i odlivu do moře pořád stejně daleko, pláž je celá písečná – uvidíte sami, až přiletíte. Pozemek resortu je skvěle situovaný na západ, takže slunce večer zapadá do moře přímo před vámi. Ovšem původně to místo tak krásné nebylo, byla to polopoušť a napůl holá skála – dneska je to zelená džungle, která se dospěstovala a dosázela díky skvělým zahradníkům odsud i z Evropy, a v ní je ukrytých pětapadesát bungalovů. Když plujete podél pobřeží, vidíte co nejvíce zastavěné pozemky ostatních resortů a pak najednou část, kdy se díváte jen na zelené palmy – a vy netušíte, co ukrývají.

Jací klienti k vám jezdí?

Nedá se to rozdělit ani demograficky, ani podle věku, ani podle národnosti. Jedno přesto mají společné: Chtějí zpomalit, odpočinout si. Někteří k nám jezdí po safari, u nás dovolenou zakončí pár klidnými dny. Stejně tak přijíždějí i ti, kteří poprvé tráví neaktivní dovolenou. Odsud není potřeba odjíždět, protože tu máme všechno. A co nemáme, dokážeme zajistit – od koní až po motorky nebo potápění. Ani po deseti dnech se tady nudit nebudete. Na pláži vůbec nevadí, že se čas zpomalí. Během prvním dvou tří dnů vplujete do zvláštního bezčasí, netušíte, jaký je den, kolik je hodin.

Jak dlouho v Zuri už jste?

Deset měsíců. Přišel jsem v době, kdy bylo naším úkolem resort dotáhnout k dokonalosti, ale přitom se většinu času rveme s koronavirem a s tím, abychom resort udržel při životě. V červnu jsme se naštěstí vrátili k normálu, ve chvíli, kdy spolu mluvíme, nejsme opatřeními jako země oficiálně nijak omezovaní, protože na Zanzibaru žádný případ koronaviru není. My ale svá opatření dodržujeme od samotného začátku pandemie. Na jaře, protože nikdo nevěděl, jak se situace vyvine, a protože jsme v Africe, kde zdravotní péče není na takové úrovni jako v Evropě, museli jsme evakuovat všechny hosty a co nejvíce zaměstnanců zpátky do jejich zemí. Následně jsme se začali plynule připravovat na znovuotevření v době, kdy svět už nikdy nebude stejný. Právě tahle příprava na změnu teď dělá ze Zuri tak úspěšný resort. Máme obsazenost sedmdesát procent, zatímco zbytek ostrova je na deseti procentech a ve světě se zavírá jeden hotel za druhým.

V čem jste se zařídili jinak než ostatní resorty na Zanzibaru?

Jen jsme přemýšleli, co dělat, když máme před sebou situaci, kterou nedokážeme ovlivnit, které se jen můžeme přizpůsobit. Ostatní čekají, že až koronavirus pomine, nastane stejná situace jako dřív. Ale to hned tak nebude. Ani kdyby se objevilo stoprocentně účinné očkování. Předpokládáme, že s následky se budeme potýkat ještě dva roky. My nečekali, až začnou létat všechny aerolinky a bude stejné množství turistů jako dřív, připravili jsme se na otevření s malou obsazeností. Zuri jsme rozdělili tak, abychom byli schopní poskytnout všechny služby, ale ne v rámci celého pozemku. V rámci velkého Zuri jsme udělali taková menší Zuri a ta otevírali postupně, až jsme v srpnu měli plnou obsazenost. A protože máme tak unikátní prostor, ani při plné obsazenosti se tady lidé příliš nepotkávají. Social distancing tu nemusí uplatňovat žádnými nařízeními, ten je tu naprosto přirozený. Nikde tu není nával. A jediné zdi, které tu máme, jsou zdi bungalovů. Jinak jsou všechny outlety, bary i restaurace takové ty typické otevřené africké stavby.

Jste vždy takovým vizionářem, který tvoří plány?

Jsem z rodiny, kde pět generací mužů bylo v armádě, sloužil jsem u výsadkářů – a jsem zvyklý plánovat. Když nastane krizová situace, snažím se myslet čtyři kroky dopředu a eliminovat jakékoli další nebezpečí. Na jaře tady byla spousta neznámých, ale něco jsme věděli: že nastává světová pandemie, že postupně zavírají všechny státy. Předvídat se dalo, že pandemie odezní a že možná přijde další vlna. Nepředvídatelný byl časový sled. Také ale jsme přichystali variantu, že pokud se nepodaří do srpna otevřít, budeme muset resort utlumit, abychom přečkali s minimálními náklady co nejdelší dobu. Dva měsíce jsme tady byli úplně odříznutí od světa, zavčas jsme nakoupili plné sklady trvanlivých potravin, abychom se mohli spolehnout sami na sebe, kdyby covid-19 dorazil na Zanzibar. Nejlepší obrana je omezit styk s ostatními lidmi. A tak jsme zůstali bez kontaktu s okolním světem.

Zmínil jste, že jste z vojenské rodiny, vy sám jste ale byl vojákem jen pět let….

Nás výsadkáře nasadili jako jedny z prvních do Bosny v rámci konfliktu na Balkáně. A tam jsem zjistil, že to není něco, co bych chtěl dělat celý život jako zbytek mojí rodiny. Chvilku jsem váhal, jak nejlépe to doma oznámit. Ale táta to vzal skvěle. Výsadkáři jsou jedna velká rodina, máme každý rok různá setkání i po pětadvaceti letech, ale součástí profesionální armády jsem už být nechtěl. A tak jsem odjel pracovat na námořní loď do Ameriky.

Váš životopis je hodně bohatý na různé zkušenosti – v hotelovém byznysu máte za sebou práci pro Marriott v San Diegu, New Yorku či Londýně, v Česku jste řídil Booking.com, pomáhal rozjet Sheraton, Le Palais, Grosseto Marinu, Bar&Books či Erlebachovy boudy ve Špindlerově Mlýně. Když jsem tohle četla, přišlo mi, že vám už musí být aspoň pětašedesát…

Občas se tak cítím. (smích) Je mi čtyřicet šest, ještě pořád mám síly dost. Jen se snažím žít co nejvíc naplno. Neumím moc odpočívat. Už táta říkal, že chlap má umřít unavený. Baví mě obtížné situace, projekty, kdy všechno nejde úplně bez problémů. Třeba ty zmíněné Erlebachovy boudy – tam bylo všechno špatně, hrozná cesta, daleko, malá kapacita. A teď je to nejprodávanější hotel v Krkonoších. Krásný projekt. A to díky majitelům, kteří rádi poslouchali vize. A já jsem člověk, který nezná větu: „Tohle nejde.“ A síť hotelů Marriott mi dala manažersky opravdu skvělou školu.