J

Jak mladý stavař skoro zbohatl, ale nakonec jen ušetřil

Přinášíme vám ukázku z knihy Pokrok bez povolení, která je o střetu digitálních technologií se světem kamenných institucí. Je to kniha pro lidi, které fascinují technologie a jejich vliv na společnost. 

Róbert Chovanculiak: Pokrok bez povolení

(nakladatelství Grada)

k dostání na: www.luxor.cz

Po ukončení základní školy jsem nastoupil na střední průmyslovou školu stavební. To znamenalo jet každé ráno autobusem MHD asi šest kilometrů ze sídliště do centra města. Během čekání na autobus s lístkem v ruce jsem si pravidelně všímal, že mnohá auta jela mým směrem. Prakticky všechna měla aspoň jedno místo volné, ve většině případů seděl v autě jen řidič. Přemýšlel jsem, kolik z nich nakonec projede kolem mé školy. Možná desetina? A byl by někdo z nich ochotný svézt mě, kdyby věděl, kam mám namířeno? Levnější lístek pro studenty stál tenkrát šest korun. Byl jsem proto ochoten zaplatit za takový odvoz nejvíc pět korun. Nešlo mi o komfort, chtěl jsem vydělat – ušetřením. Už tenkrát byl asi někde v těle mladého stavaře uvězněn ekonom. Ale asi ne dost dobrý. Nepřišel jsem na to, jak realizovat tento potenciální zisk, který mi denně defiloval před očima.

 

 

Představoval jsem si různá schémata, jak bychom mohli každé ráno zkoordinovat cestující v autě s lidmi na zastávce. Nejlepší, na co jsem přišel a co si dodnes pamatuji, bylo vytvořit velký počítač, do kterého by každý člověk každý večer napsal, kam a kdy chce zítra jet a kdy se chce vrátit. Počítač by potom vyplivl výsledky, které by každému naplánovaly cestu tak, aby se nestalo, že dva lidé pojedou ve dvou poloprázdných autech na stejné místo, anebo že nevyzvednou ze zastávky někoho, kdo jede jejich směrem – například mě. (Zkušený čtenář si samozřejmě hned všimne problémů spojených s tímto řešením. Jak vyřešit problém přenosu roztroušených informací do centrálního počítače? Jak zajistit neustálé aktualizování a vyhodnocování nových rozhodnutí a následných změn v plánu? A co když někdo nemá rád spolujezdce? Anebo má rád jen jistý typ spolujezdců? Kdo by obsluhoval tento počítač a proč? Nápad zůstal nakonec jen v rovině představ. Nejblíž se k němu dostali asi na Kubě, kde takzvaní El Amarillo-vía (veřejní zaměstnanci ve žlutých uniformách) zastavují míjející auta a usazují do nich lidi, kteří chtějí jet stejným směrem.)

Povaha firmy

Později když jsem studoval na vysoké škole, jsem už musel cestovat meziměstskou dopravou. Šance, že se mi podaří zastavit auto, které by jelo stejným směrem sto kilometrů, se už výrazně zmenšily. V novém městě mě ale čekal jiný problém: neměl jsem kde bydlet. Sto kilometrů bylo málo na to, abych získal místo na koleji, ale hodně na denní dojíždění. První roky to vyřešil pronájem bytu s kamarády s podobným osudem. Ale v dalších letech jsem se naučil optimalizovat svůj čas ve škole a nepotřeboval jsem tam přespat víc než jednu, maximálně dvě noci týdně. Znovu mi pukalo srdce, že musím platit několik tisíc korun za podnájem, i když jsem ho využíval jen pár nocí měsíčně. Vyřešit to přespáváním v hotelu by mě vyšlo přibližně stejně draho jako platit si privát. A tak jsem se rozhodl dojíždět.

Spolužáci mi tenkrát říkali externista, ale cestování mělo i své pozitivní, spontánní následky. Z nudy jsem začal číst knihy a ekonomické články. A přemýšlel jsem. Vždy když jsem opouštěl město, viděl jsem v dálce velké sídliště, kde bydlely desetitisíce lidí. Byl jsem si jist, že tam bydlí alespoň pár lidí – možná důchodců, možná rodin, jejichž děti odešly naopak studovat do mého rodného města –, kteří by byli ochotni mě za mírný poplatek nechat u sebe přenocovat. Oni by si vydělali, já bych ušetřil. Ani tentokrát jsem problém nevyřešil, ale už jsem začal alespoň tušit, proč opakovaně selhávám. A to byl pokrok. Jednou se mi cestou domů dostal do rukou legendární článek nositele Nobelovy ceny Ronalda Coase s názvem Povaha firmy (The Nature of the Firm). Dodnes je to jeden z nejcitovanějších článků v ekonomii. Navíc je psán „lidským jazykem“, takže si ho může přečíst a pochopit i zvědavý laik. (Doufám, že jsem čtenáře už dostatečně navnadil a též po něm sáhne.) Coase napsal článek, když mu bylo jednadvacet. A téměř o šest desetiletí později za něj dostal Nobelovu cenu.

Co tak geniálního Coase v tom článku provedl? Dvě věci. Položil si správnou otázku a rozhlédl se kolem sebe. Zeptal se, proč existují firmy, když je trh tak efektivní. Proč se zkrátka každé ráno nesejdeme všichni na trhu a podnikatelé si nenakoupí všechny potřebné činnosti a služby od lidí za tržní ceny? Tyto ceny přece zajistí, že každý bude dělat přesně ten úkon a tak dlouho, jak se jen efektivně dá. Každý bude sledovat ceny a svůj vlastní zájem a neviditelná ruka trhu zařídí, že vše do sebe zapadne – s minimálními náklady. Proč nevidíme svět, kde podnikatel ráno zjistí, že dnes potřebuje vyskladnit zásoby, a tak si pronajme skladníka? Proč namísto toho vidíme ve světě velké firmy, které se spíš podobají ostrovům socialismu – ostrovům centrálního plánování bez cen, ale zato s příkazy a byrokracií? Proč namísto efektivní neviditelné ruky trhu používáme arbitrární ruce manažerů? Podnikatel si raději najme skladníka na osm hodin denně pět dní v týdnu, a když něco bude potřebovat přemístit, nebude vysílat cenové signály, ale verbální příkazy. I za cenu toho, že skladník sem tam nebude mít do čeho „píchnout“ anebo že ve firmě vznikne mnoho zbytečných pracovních míst.

Svět jako jeden velký poštovní úřad?

V době, kdy Coase psal daný článek, si mnoho ekonomů tyto otázky nekladlo a přistupovali k firmám jako k černým skříňkám, kde se nějakým způsobem mění vstupy na výstupy. V učebnicích ekonomie tak firma vypadala jako graficky znázorněná funkce nákladů.

Odpověď padla Coasovi do oka, když byl na stáži ve firmách ve Spojených státech. Bylo jí poznání, že tržní transakce mají své náklady. Trh není dokonalé místo, kde všichni hned všechno vědí, kde se každý s každým hned dohodne a nikdo nikoho nikdy nepodvede nebo nezklame. Při pohledu na reálný svět vidíme, že fungování trhu má své náklady, a vytvořením firmy, která vstoupí na trh, se tyto náklady šetří. Stačí, když namísto decentralizovaného rozhodování vytvoříme hierarchický systém, kde nepohybuje věcmi a lidmi nabídka a poptávka, ale příkazy a jejich vykonávání.

Proč ale potom celý svět nefunguje jako jeden velký poštovní úřad – jak si to koneckonců představoval Lenin a o čemž snili (a dodnes sní) různí socialisté? Protože i firma a její vnitřní fungování má své náklady. A ty se začnou objevovat v momentě, kdy firma naroste a začne zaměstnávat stovky, tisíce, ba i desetitisíce lidí.

Velkým přínosem Coase bylo to, že poukázal na nový typ nákladů, takzvané transakční náklady, které on sám nazval „náklady používání cenového mechanismu“ a vysvětlil je následovně:

„Aby bylo možné uskutečnit na trhu transakci, je třeba zjistit, s kým chce člověk obchodovat, informovat lidi o tom, že chce obchodovat a za jakých podmínek, vést vyjednávání, která povedou k výhodné dohodě, musí vypracovat smlouvu a vykonat kontrolu dodržování podmínek smlouvy atd.“

A toto jsou přesně ty náklady, které způsobily, že jsem u nikoho na sídlišti nedokázal najít ubytování na jednu nebo dvě noci týdně a že jsem se nemohl s nikým svézt ze zastávky do školy. I když v obou situacích očividně existovala zisková příležitost, kde by si obě strany polepšily, kola dobrovolné směny se netočila. Bránil jim v tom písek v podobě transakčních nákladů.

Jednoduše jsme o sobě nevěděli, a i kdybychom byli věděli, museli bychom se někde setkat a na něčem se dohodnout. A i kdybychom se dohodli, museli bychom si začít ex ante důvěřovat, že ex post dodržíme vše, na čem jsme se dohodli. A to byly v těch dobách nepřekonatelné problémy. Okolo transakčních nákladů vznikla celá větev ekonomického myšlení. (Nazývá se ekonomie transakčních nákladů. Ekonomové píšící v tomto směru se místo života osamělého Robinsona Crusoa a zkoumání vlivu cen jablek a pomerančů na poptávku začali dívat na podmínky směny. Základní analytickou jednotkou přestal být zprostředkovatel a komodita, ale stala se jí transakce a její podmínky. Viz například práci nositele Nobelovy ceny Olivera Williamsona.)

Tři „do-“

Abych si lépe zapamatoval koncept transakčních nákladů, vytvořil jsem si mnemotechnickou pomůcku na jejich definování. Tyto náklady jsem si rozdělil na tři druhy:

  • dohledávání
  • domlouvání
  • dodržování (vytváření důvěry).

V Coasově článku velikost těchto nákladů určovala, do jaké velikosti firmy narostou a co vše si budou dělat svépomocně, tedy za pomoci svých zaměstnanců ve firmě, a naopak co outsourcují, respektive nakoupí na trhu.

Tím ale ani zdaleka nekončí míra osvěty, kterou teorie transakčních nákladů s sebou přinesla. Transakční náklady neovlivňují jen chování firem a chudých studentů, kteří hledají způsoby, jak ušetřit. Důsledky toho, jak tato teorie ovlivnila také problematiku veřejných statků, se zabývám v následující kapitole (tam se používá pojem „organizační náklady“).

Transakční náklady představují něco jako tření ve fyzikálních systémech. Brání hladkému fungování trhu jako celku. Historicky nejvýraznějším snižovatelem transakčních nákladů (kromě technologií) jsou společenské instituce – tedy soubory formálních a neformálních pravidel, formujících naše vzájemné interakce. Dovolím si dokonce tvrdit, že při hlubším zkoumání najdeme za spoustou institucí nějaké transakční náklady, které pomohly snížit. A to představovalo jejich adaptační výhodu v kulturní evoluci.

Jedním z nejnákladnějších institutů umožňujících transakce bylo a je soukromé vlastnictví. Pokud neexistuje alespoň implicitní shoda v tom, že já vlastním toto a ty tamto, je těžké si toto za tamto vyměnit. Ve světě tak zůstane mnoho nerealizovaných, i když navzájem výhodných směn.

Podobný úkol mělo – a někde stále nepochybně má – i náboženství jako rozsáhlý soubor pravidel (nepokradeš, nesesmilníš, nezabiješ), jejichž dodržování měl na starosti dokonalý, vševědoucí, a hlavně trestající Bůh. Obchodníkům v severní Africe pomáhal v devátém až desátém století snižovat transakční náklady islám a stejnou funkci plnilo židovské náboženství u maghrebských obchodníků ve Středomoří. Podobnou úlohu sehrály kavárny a kavárenské kluby při vzniku finančních burz a prvních pojišťoven…

Koupit si a vlastnit

Dalším klíčovým institutem z pohledu snižování transakčních nákladů byly a jsou peníze. Díky penězům se nemusíme spoléhat, že nastane poměrně zřídkavý stav, který ekonomové nazývají „double coindence of wants“, tedy dvojitá shoda potřeb. Uveďme si to na příkladu. Jestliže já peču chléb a ty šiješ boty, k směně může přijít tehdy, jestliže jsi právě dostal hlad a já jsem si vychodil díru v polobotkách. V tomto případě prostě vyměníme X chleba za Y bot. Jestliže ale máme k dispozici peníze, mohu si koupit boty i tehdy, když obuvník právě nemá hlad. Zaplatím mu v penězích, které on může použít na něco jiného.

Jako všechno i peníze mohou být manipulovány a zneužity pro cíle úzké skupiny osob. O tom, jak k něčemu takovému může dojít, napsal můj kolega Juraj Karpiš celou knihu Zlé peníze.

Ekonom Douglas North, další nositel Nobelovy ceny, kdysi řekl, že nezáleží na tom, jak zní otázka, odpovědí jsou vždy transakční náklady. A skutečně, kromě všeho výše popsaného, ovlivňují transakční náklady například i rozhodování spotřebitelů. Konkrétně rozhodování o tom, jestli něco koupit, anebo si to jen od někoho pronajmout v době potřeby. Transakční náklady stejně ovlivňují i vlastníky různých aktiv, když se rozhodují, jestli něco nechat nevyužito, anebo to někomu pronajmout. Ve skutečnosti člověk většinou nechce vlastnit věci jako takové, ale chce využívat jejich služeb. Já nechci mít doma vrtačku, ale chci mít službu vyvrtání díry do stěny kdykoli, když se moje manželka rozhodne zavěsit nový obraz. Stejně tak nepotřebuji vlastnit auto, ale chci mít stabilní odvoz z domu do posilovny a zpět v okamžiku, kdy nám usne dítě a mohu já jít na trénink. Dosud nejjednodušším a nejlevnějším způsobem, jak služby vyvrtaných děr a odvozu získat, bylo tyto věci vlastnit. Koupit si vrtačku a auto.

Nebylo ale tomu tak vždy. I když si to dnes většina lidí už neuvědomuje, naši nedávní předkové byli mnohem, mnohem chudší než my. Možnost „koupit si a vlastnit“ nebyla tak rozšířená a běžná jako dnes. Na druhé straně se žilo v menších vískách a usedlostech, kde každý každého znal. O co méně byla dostupná možnost „koupit“, o to víc se mohlo vyměňovat a společně využívat, tedy „sdílet.“ Ať už v rámci vesnice, nebo vícegeneračních příbytků. Domácnost je základní instituce sdílení.

Jak společnost bohatla, stěhovala se do větších měst, kde vládla větší anonymita. A jelikož každá mladá rodina začala toužit po vlastním bydlení, postupně rostl i význam kupování a vlastnění.

Karta se ale začíná opět pomalu obracet. Díky kumulaci nových technologií, jako je internet, GPS nebo smartphony, začínají lidé znova víc sdílet. Tento nový trend dostal název sdílená ekonomika.

Proč jsem raději nezaložil Airbnb

Pod pojmem sdílená ekonomika si můžeme představit jakousi virtuální tržnici, kde se setkávají lidé, kteří mají co nabídnout, s lidmi, kteří o to mají zájem. Prostě se zaregistrují v konkrétní aplikaci, která se věnuje například přepravě osob v rámci města nebo ubytování ve volných pokojích, a ta jim umožní snížit všechny tři části transakčních nákladů na „do“: tedy nákladů na dohledávání jeden druhého, domlouvání podmínek a jejich dodržování. Hledání si partnera je další oblastí, kde jsou problémem vysoké transakční náklady, jejichž snížení informační technologie také přinesly.

Kdybych dnes stál coby středoškolák na zastávce, zaregistruji se na platformě Uber-Pool a mohu nasednout do auta k někomu, kdo jede do práce okolo mé školy. Anebo si jako vysokoškolák mohu najít prostřednictvím platformy Airbnb na sídlišti rodinu, která mi párkrát měsíčně pronajme volný pokoj. Tohle jsou dnes dvě největší platformy sdílené ekonomiky, které využívají stamiliony lidí na celém světě a jejichž hodnota dohromady překročila už 100 miliard dolarů.

Mě během mých studentských dob ani nenapadlo vytvořit něco tak geniálního. A přitom jsem znal prakticky všechny technologie potřebné na realizaci těchto platforem. Stačilo si to jen dát dohromady. A právě v tom „jen“ je genialita podnikatelů. Problém s přespáváním v cizím městě jsem nakonec vyřešil během doktorandského studia. Přinesl jsem si do kabinetu starší rozkládací křeslo. V podvečer, když všichni kolegové odešli domů, se z něj stala má noclehárna. Tehdy jsem byl na toto řešení patřičně hrdý, dnes ale lituji, že jsem raději nezaložil Airbnb.

Róbert Chovanculiak

Expert na problematiku sdílené ekonomiky, absolvent Ekonomické fakulty Univerzity Mateja Bela v Banské Bystrici, kde absolvoval i postgraduální studium na katedře veřejné ekonomiky a regionálního rozvoje.

připravil Róbert Chovanculiak

CategoriesNezařazené