Žijeme malé životy, když velká slova znamenají malé věci?
V naší zemi se můžeme „pyšnit“ zvláštním unikátem: u nás totiž mohou slova jako pravda a láska za určitých okolností znít téměř jako nadávka.
Vytržená z kontextu citátu, který vám jistě nemusíme připomínat, se v protihavlovském táboře používají jako ironie, urážka, posměvačný úštěpek. Prohavlovský tábor jimi zase s oblibou mává v jakékoli souvislosti, od politiky, duchovna po ekonomii, takže jejich obsah přestává mít význam, protože ho může mít zcela jakýkoli. Následkem je, že oba tábory obsah těchto slov ztrácí – nejen slovníkově, ale možná i prožitkově.
Se kterými dalšími slovy, a tedy důležitými lidskými zkušenostmi, se děje podobný proces? Není od věci předpokládat, že zřejmě se všemi. Krása, odvaha, poctivost, štědrost, bohatství, věrnost, hrdost, klid…, to všechno se stalo rychloobrátkovým zbožím. Reklamní a marketingoví pracovníci, politici, influenceři, novináři, ale na konci dne my všichni rozhazujeme těmito slovy, která bývala v centru celoživotního zájmu filozofů, teologů či sociologů, jako by to byla měna v období rekordní inflace: sumy jsou čím dál vyšší a dá se za ně koupit čím dál méně.
Možná jsme zaspali v tom, že jsme uvěřili, že pravda, láska, bohatství, krása, věrnost či vnitřní klid nejsou komodity samy o sobě, že netečou kolem nás jako nějaká stabilní řeka, do které si podle potřeby chodíme s vědýrkem nabrat tolik, kolik zrovna potřebujeme. Zpohodlněli jsme a zapomněli, že jsou to proudy, které tečou skrze nás nebo z nás dokonce vyvěrají a že jsme za jejich pramen zodpovědní.
Postfaktická doba? Už jsme pokročili
Všichni již dnes s možná až trochu strašidelnou samozřejmostí hovoříme o tom, že žijeme v postfaktické době. Učíme se, snad, v těchto nových podmínkách chodit. Ověřovat si zdroje informací čím dál pečlivěji, orientovat se trochu přesněji v tocích peněz, a tedy zájmů nebrat každý novinový titulek či knižní titul automaticky jako pevně daný fakt. Dokonce ani na fotografie, videa či dokumenty se nedá spoléhat – „to dávali v televizi“ a „co je psáno, to je dáno“ už dávno neplatí. Ne že by to někdy platilo stoprocentně, zamlčovat informace byl vždycky pohodlný nástroj vlivných ve všech oborech, ale veřejně lhát jistě bývalo o něco těžší, pokud jste zrovna nebyli totalitní vládnoucí stranou. Navíc, svět býval jednodušší. Lhalo-li se, valila se na nás většinou jedna velká nepravda – informačních kanálů bylo o poznání méně a stejně tak hlasů, které k nim měly přístup. Dnes mediální prostor připomíná spíš velkou narvanou hospodu, ve které nejen křičí všichni hosté jeden přes druhého, ale navíc v ní jsou ještě na plné pecky puštěné repráky najednou ze všech ostatních hospod světa.
Důvodem, proč se nedokážeme orientovat a proč vlastně nevíme, čemu máme věřit, není jen to, že odborníci nejsou slyšet, autority jsou zpochybněné a témata jsou čím dál komplikovanější. Důvodem je i to, že jsme ztratili vnitřní kompas, jako bychom přišli o přístup k našim vlastním hlubokým hodnotám. Velká slova jako pravda, krása či bohatství znamenají malé věci, které nedokážou pokrýt naši touhu po smysluplnosti našeho života. Ve světě, kde pravda ztělesňuje vítězství ve slovním souboji nebo lepší marketingovou kampaň, krása rovná se vizuálně nestárnout a bohatství jsou prostě prachy, se nežije ani smysluplně, ba ani šťastně.
Někteří političtí komentátoři již nemluví o době postfaktické, ale o době postideové – velké ideje jsme prostě vyprázdnili. Můžeme vinit sociální sítě či textové zprávy, kvůli kterým jsme se naučili formulovat veškeré myšlenky do sto čtyřiceti znaků. Můžeme vinit rychlost dnešní doby, kvůli které jsme se odnaučili psát a číst dlouhé argumentace a vysvětlení. Můžeme vinit totální přetížení naší pozornosti, kvůli čemuž se už nedokážeme soustředit, ale jen zkratkovitě kloužeme po povrchu. Můžeme vinit roztříštěnost současné společnosti, ve které je čím dál těžší se kolem určité ideje semknout, a když už se to daří, pak jen v extrémních, vyhraněných případech, které dokážou vyvolat dostatek emocí. I tyto spolky jsou často ale schopné semknout se jen vůči nepříteli, být proti něčemu nebo někomu, vyjádřit „proč ne“, ale jen málokdy zvládnou formulovat nové „proč ano“, takže většinou vyčpí do prázdna. Potenciálních viníků můžeme najít mnoho, ale platí okřídlené pořekadlo: Kdykoli na někoho ukazujeme jedním prstem, další tři míří na nás. I v době postfaktické se objevují fakta a tady je jeden fakt: O velké pojmy a velké hodnoty jsme se prostě přestali starat.
Konzumenti hodnot
Konečně, podařilo se nám vyprázdnit i samotné slovo hodnota. Většině z nás se vybaví slovní spojení „tržní hodnota“, možná ještě význam „suma“, tedy kolik peněz něco stojí. Přitom výše bankovního konta evidentně není finálním klimaxem extáze. Valná většina bohatých lidí utrácí s radostí právě za ty hodnoty, jež nejsou tak viditelné nebo vyčíslitelné: umění, krásné prostředí k životu, vysoce kulturní zážitky, vzdělání svých dětí, charita… Jsou to životní sféry, které nepovstávají primárně z obchodních transakcí, nedá se u nich na přesná čísla převést poměr má dáti – dal. Naopak jsou to výsostné výdobytky lidského snažení, které se nedají koupit: lásky, věrnosti tématu, uměleckého pnutí, poznání a vědění. To nejsou prostředky posvěcené účelem, ale účel (tedy smysl) sám.
Politicky vyspělé státy se vyznačují tím, že si uvědomují, že ústavní práva a svobody nejsou garantované lidskou povahou, ale tím, že o ně někdo bojoval. Nezapomínají, že veškeré tržní hodnoty jsou možné jenom proto, že je zaštiťuje podloží mnohem hlubší hodnoty, které umožňuje vznik právního státu, protože podnikání, a tedy konzumace výsledků tohoto podnikání jsou možné jen proto, že existuje právo a spravedlnost. Naše civilizace se začíná trochu chovat tak, jako by si myslela, že můžeme rozpustit toto hluboké podloží velkých pojmů, a špička ledovce zůstane pořád stejná a na stejném místě. A přitom, když přestaneme myslet na hloubku pojmu spravedlnost, dříve či později si nebudeme moci dojít do nákupního centra koupit hodinky a vyměnit je, když se doma ukáže, že nefungují.
Kult celebrity
Jeden z největších zmatků, které lidstvo cyklicky zažívá, je popletení mezi štěstím a potěšením. Potěšení mohou být hříšná, mohou nás ničit, vyvolávat závislost… O štěstí takovým stylem mluvíme jen málokdy, i slovní spojení „hříšné štěstí“ zní poněkud kostrbatě. Podvědomě rozdíl mezi potěšením a štěstím chápeme. Ve vědomém, každodenním životě jsme si je však začali poněkud plést. Toužíme po štěstí, ale usilujeme o něj prostřednictvím nejrůznějších potěšení. Štěstí je hluboký pocit smyslu, potěšení je krátkodobý povrchní pocit, že život, který žiji, stojí za to – že já stojím za to. Bohužel tento pocit dlouho nevydrží a je potřeba ho neustále obnovovat, což jsme se naučili tím, že žijeme konzumentským způsobem života. Konzumujeme nejen jídlo, ale i zábavu, zážitky, pohodičku, kontakt s lidmi.
Problém s konzumním přístupem je v tom, že pokud něco konzumuji, vlastně to ničím. Na chvilku to držím v rukou, pak to ale sním, vypiju, vykouřím nebo se tím třeba natřu, rozhodně to, co mě těšilo, už neexistuje. Hit Rolling Stones předznamenal naši dobu: I can’t get no satisfaction (nemůžu být nikdy spokojený). Žijeme v rozporuplném stavu, kdy žádné potěšení není zakázané a všechno potěšení brzy vyprchá.
Podle některých právě z tohoto prázdna povstala kultura celebrit, postavená na tajném přesvědčení, že někde to přece fungovat musí! Problém je v tom, že my jsme ještě nedosáhli na dostatek prostředků k těm správným potěšením, ale někdo ano! Královny, vévodové, herci, zpěváci, slavní tenisté nebo manželky golfistů, modelky, televizní šéfkuchařské hvězdy…, ti si přece užívají a funguje to! Nebo ne? Samozřejmě že je to iluze. Zatímco hltáme příběhy a fotky z jejich svateb, večírků, cest, after party módních přehlídek, většina z těchto celebrit fakt není šťastná – a to ani navzdory tomu, že mohou mít všechna potěšení světa, včetně těch, která jsou nám ostatním nedostupná – jako slávu, peníze, nejlepší kadeřníky, šaty na míru, krémy na obličej z předkožky obřezaných miminek (opravdu to existuje) i neomezený výběr sexuálních partnerů.
Jejich neúspěchy se pak stávají hromosvodem našich vlastních zklamání a zahořklostí, když je v bulváru hltáme se skrytým pocitem „chachá, ani jim to nevyšlo!“, a užíváme si u toho to nejhříšnější ze všech potěšení – zlomyslnost. Nejhříšnější, protože působí toxicky nejen na svět kolem nás, ale ještě víc obtěžuje nás samotné.
Proč jsou hodnoty potřeba
Potěšení k lidskému životu samozřejmě patří a funguje někdy jako sůl, jindy jako exotické koření. Dělá život chutnější, lepší, veselejší, barevnější, zajímavější. Ale nemůže být jeho podstatou. Z míst, kam chodíme stále dokola nasávat potěšení, skoro nikde nečerpáme hodnoty jako skutečné štěstí, krásu, posvátno či pocit důvěry, že jsme na světě správně doma. Jsou to hodnoty, kterých si všichni vážíme, ale které se nedají konzumovat. Jsou to hodnoty, které v nás vyvolávají vděčnost spíš než touhu, které nás zanechávají plné, ne podivně prázdné. Všichni jsme zažili to, když odcházíme z koncertu, opouštíme galerii, procházíme se po překrásném městě nebo hledíme na západ slunce a jsme tím zážitkem na chvíli proměněni způsobem, o kterém se jen těžko mluví.
Bachovy sonáty i rockové hymny, Mona Lisa i Avignonské slečny, Pražský hrad i Singapur, versailleské zahrady i šumavské lesy, zpěv kosa i rozkvetlé pole levandule, východ slunce nad Egejským mořem i silnice vedoucí arizonskou pouští… Dlouholeté přátelství, láskyplné objetí milenců, vnitřní integrita… To všechno jsou okamžiky spadající do širokého spektra zkušeností, kdy ovšem cítíme, že jsme v živoucí interakci se světem už jen tím, že je vnímáme. Jistě, netrvají věčně. Ale mění nás způsobem, díky kterému chápeme, že život má i svou posvátnou stránku, která existuje bez našeho přičinění. My se ale můžeme přičinit o to, že díky umění, kultuře, vzdělání a zdravému systému hodnot bude snadno vidět. A nemusíme u toho být jen tvůrci. Stejně tak se totiž musíme starat i o náš vlastní vnitřní orgán (duševní srdce?), který bude schopný toto posvátno vnímat, takže nebudeme zapomínat, že láska není jen malicherný sentiment, pravda není jen výhra moci, krása není jen mládí a bohatství nejsou jen peníze.
připravila Laura Crowe
