Své vidění světa vyjadřuje skrze land art, architekturu, konceptuální i sochařskou tvorbu, světelné projekce a fotografii. Magdalena Jetelová, jedna z nejvýraznějších českých výtvarnic, je zastoupena v galerii Cermak Eisenkraft.
Jetelová je známa především svými instalacemi, které využívají světla jako média. Autorčiným nejznámějším dílem z počátku její tvorby byl projekt složený ze čtrnácti signálních světel umístěných na několika kontinentech. Světla byla strategicky lokalizována tak, aby z nich vznikl obraz viditelný ze satelitu. Dílo mělo představovat symbol přítomnosti člověka na Zemi. Tímto počinem si Jetelová vysloužila označení environmentální umělkyně a na jeho myšlenku pak opakovaně navázala svými projekcemi laserem v krajině. Vznikly tak projekty Crossing King’s Cross (2006), Atlantik Wall (2009) a Island (2015), v nichž využívala řízeného toku světla, aby poukázala na změny krajiny vlivem lidské činnosti, mizení opevnění z druhé světové války nebo tání ledovců v důsledku globálního oteplování. 
Zkoumat a hledat
Jetelová je také autorkou řady sochařských děl, fotografií a kreseb. Její styl je často charakterizován adjektivy jako intelektuální či konceptuální. Profesor Miroslav Petříček jej popisuje následovně: „Když Magdalena Jetelová řekne, že prostory jsou její socha, nemluví jen o své vlastní tvorbě; jsme-li totiž vyvedeni z míry či zneklidněni tímto jejím převrácením zdánlivě samozřejmé představy o vztahu objektu a prostoru, pak její projekty, instalace, sochy, obrazy i kresby velice přesně ukazují, co to znamená myslet uměleckým dílem. Kdyby pak nějaký expert začal vysvětlovat, že její práce je tedy třeba řadit pod rubriku artistic research, Magdalena Jetelová by se jenom smála: což umění bylo, je a kdy bude něco jiného? Víc by říkat nemusela, protože za ni mluví to, co dělá. Ale pro ty, kdo ještě nechápou, je namístě velmi stručná poznámka téměř pod čarou: slovo research znamená nejen zkoumat, ale i hledat, jak je to zřejmé například z názvu slavného románu Marcela Prousta A la recherche du temps perdu, Hledání ztraceného času. A s tím má Magdalena Jetelová společné i to nejpodstatnější. Aby totiž bylo možné v umění něco zkoumat, je to třeba nalézt uměleckým předvedením, tedy předmět zkoumání teprve stvořit a prezentovat dílem samým. A zkoumat jej tím, co by se dalo nejspíše nazvat jako originální poetika tvorby, jež je tím, co se zpřítomňuje díly a jejich tvořením.“ 
Umění jako prožitek
Mezi autorčina díla, která v divákovi vyvolávají nejsilnější emoce, patří její kresby kouřem. Profesor Petříček je popsal nejlépe: „Kouřové kresby Magdaleny Jetelové navazující na kresby rzí či sazemi, ale i na její kouřové domy jsou na první pohled docela jednoduché, jakkoli fascinující – protože jsou stejně neuchopitelné jako kouř, jenž je stvořil. Jsou stopou ohně, která zůstala na plátně; je tu zachycena. Ale nikoli zcela bez zásahu ruky, protože to, co se takto na plátně nezáměrně zafixovalo, to Magdalena Jetelová ještě dotváří. Ale tak, aby energie ohně přítomná v barevném kouři v této stopě a v jejím zafixování nezanikla. Proto tento autoportrét živlu dotváří písmem. Ale ne proto, aby jedno kontrastovala proti druhému – právě naopak, proti prchavému a pomíjivému nestojí to, co propůjčuje trvalost a vyhraněnost, protože jedno transformuje druhé. Písmo není tak zcela čitelné, ani tak zcela nečitelné, do jeho trvalosti proniká pomíjivost kouře a kouř, jako by byl signálem. Kresbou se jako by propadáme do jiného rozměru, který je neměřitelný, a lze jej pouze myslet tvorbou, originální poetikou a dílem.“ 
Dimenze života
Pro všechny projekty Magdaleny Jetelové je charakteristický dialog mezi jejím dílem a divákem. Baví ji provokovat, vyvádět z míry a navozovat emoce prostřednictvím svých děl ponoukajících k sebereflexi a nastolujících otázky, na něž zbývá v našich hektických životech čím dál méně času.
Text: Tomáš Zapletal, Foto: Martin Polák, Tomáš Zapletal
